Zakarpanda 2014 a bahnité orgie

Marek Hrodek 23.1.2015

fotka

Byl plán podívat se někam na Zakarpandu. Trochu projet cesty co se ztrácí v horách a vstřebat atmosféru této krajiny, která kdysi bývala Československo.

Bylo to jak s hláškama z divadla Járy Cimrmana… Dalo se nás dohromady šest. Zhruba dva týdny před odjezdem nás zůstalo jen pět. A v den odjezdu jsme opravdu odjeli jen čtyři. :o) No abych přiznal barvu, mohli jet i tři. Protože týden před odjezdem mě složila nějaká viróza (ne prezidentská) a já vstal z postele až ve čtvrtek s pocitem, že to prostě dám, protože se na to těším. Bohužel v den odjezdu Zdeněk hlásí horečku, takže fakticky jsme jen čtyři. Co naplat.. jedeme.

Předodjezdové přípravy

Několik schůzek po hospodách nám vždy vyneslo jen lehké útraty za pár piv a „tlaču s cíbou“. Ale plán se začal jasně rýsovat už v březnu. Jedem v červnu a jedeme vlakem do Popradu nebo Košic. Protože chceme ušetřit špunty na TKC. Odpočineme si, trochu popaříme ve vlaku a v podstatě za 1600Kč se do Košic po ose nedá dostat. Vše je jasné až do doby prvního kontaktu v dubnu s ČD (asi Čekej Dlouho). Na webu si zabukovat autovlak nejde. Musí se osobně na mezinárodní přepážku. Já s Kubou jsme tak různě obvolávali linku autovlaku, až jsme oba narazili na volný termín 7. Června což bylo to, co jsme chtěli. Přesně dvě volná místa na auta, tedy 4-5 motorek není problém do vagonu dostat.

Oba jsme tryskem vyrazili s doklady na nádraží do Holešovic. Přijíždíme skoro současně. Okénko se otevírá, požadavek přijat.. a.. prd a bonbón. Ano volné metry jsou, ale už jen nahoře a tam motorky nesmí. Není možné, není možné. To jediné jsme slyšeli, na naše dotazy. Jak s maďarem. No nic jdeme sklesle domu. Druhý den Kuba vyštrachal přítele na telefonu, který má jako agent cestovky jakýsi přístup k bukování vlaku. Oznamuje, že noční vlak není možný, ale hned 8. června je možný denní vlak za 1450Kč. Paráda bereme to. Je zabookováno 5 motorek a míst. Jde o minuty. … Aaaááá klaplo to. Autovlak je opět pár minut po naší bukaci zaplněn. Jsme šťastni, že jsme překonali totální barieru a obrovského molocha. Posléze doplácíme další asi 200kč za místenku, ale to už nás nemůže rozházet.

Nabalíme jídlo zhruba na dva-tři dny, zbytek budeme řešit v místě. Kluci hlavně popruhy a úvazy, zní mi v uších! Stany dvakrát po třech lidech, stoličku, karimatku a spacák. Já bral vařič s ešusem a polní lopatku. Dvě náhradní duše, předek i zadek, náhradní lanka, a litr oleje. Nepromoky, troje rukavice, 4x ponožky a 4x trika atd. Prostě klasicky naplněné 3 kufry 42 litrů, a místo ještě bylo. To co sebou vezli ostatní při prvním vybalení mě vyrazilo dech. Kuba na BMW R100 vezl, náhradní ventilové víko, tyristorovou desku, nějaké zapalování (sirky to nebyly) a další drobnosti do tohohle stroje. Tomáš na TDM vezl kompletní dílnu (asi 8 kg železa v nářadí) Kompletní novou spojku a světe drž se obrovský momentový klíč. Další 3 kg na vrch. K tomu měl velkou zrcadlovku, takže 1 a pul kufru mu zabralo příslušenství. Honza na hornetu pro změnu nevezl nic :o) Jen jeden 70litrový vak s věcmi na sebe.

Odjééééééééééééééééééééézd

Ráno máme scuk v 7:30 hod na hlaváku, že v 9 je odjezd. V 8:10 čekáme do jakého vagonu stroje naložit. 8:12 přijíždí plný vagony aut. Než se to vyloží je 8:35, začíná honička, kde nás lehce tlačí drážní zaměstnanci slovy: „Dělejte pánové, přivažte to, a pořádně, at to v Košicích najdeme aspoň na podlaze.“ S úsměvem je posíláme do pr…ávě přistavené posunovací lokotky. Trvá nám to neuvěřitelných 27 min a stroje drží jak zalité v betonu. Myslel jsem, že na to budeme mít aspoň hodinu…

Táhneme se v hadrech s helmama a drobnými bágly poklusem přes celé nádraží na peron 2, je to snad jeden a pul kilometru. Lezeme přes i po kolejích ve snaze si to zkrátit .. už slyším ten povyk z boudičky: nelezte nám tady po trati… Tak mnohohlasně odpovídáme: “Nejsme žádný potrati, ale cestující!“ Baba zaleze, až když vidí, že se cpeme do první třídy. To nám zajistil přítel na telefonu, za což jsme mu vděčni, protože ten zbytek vlaku bych nerad komentoval.. Prostě eklhaft nomero uno, ale zažil jsem i horší.

Dosedneme a ihned to cuknem a jedeme. Kupodivu jedeme připojit vagony, kde jsme před tím nakládaly. Nechápu…ani zbytek skvadry. S námi jede v celém vagonu max. 7 lidí. Pohoda, je tu místa.. zouváme se ….. a po 15 min kdy jsme se my i zbytek lidí probrali z komatozního stavu, se snažíme větrat. Ten poklus v krosových botách má své stinné stránky. Vlak jede a klimačka frčí na plný pecky. Trochu se musím přiobléct. Cesta má neskutečných 56 zastávek. Chvilkama to jede i 120 možná víc někde stojíme i 15 min…. Po třech hodinách jsme tak znudění, že pospáváme na sedadlech po okolí, jen každé dvě hodiny přijde otravovat průvodčí, jestli máme jízdenky.., snad už po třetí stojíme v jednom městě. Pro zábavu trochu popichujeme spolucestující „svlečnu“, co se loučila srdceryvně na nádraží v Pardubicích se svým přítelem. Prvotně je naštvaná, ale pak si dá říct a trochu se s námi baví. Ale nic s ní není, ani nás nepozve na návštěvu. :o) Kolem 18:30 vystupujeme z vlaku, kdy musíme opět přejít asi půl kilometru a zas nastoupit do posledního vagonu, který nás veze i autovagony na vykládku asi 3 km daleko. Naštěstí jsme to nemuseli jít. Rozvazujeme stroje a vyjíždíme. Balíme asi hodinu, abychom kolem 20:00 vyrazili do ulic Košic.

První zatáčka z nádraží a stojíme… Kubovi upadlo zrcátko. Prostě nevydrželo cestu vlakem a uklepalo se v závitu. Co dál? Šup s ním do baglu a pádíme. Cestou potkáváme Tesco. Dokoupíme nějaký zásoby na ráno, vyberem Eurokoruny a jedem hledat spaní. Po půl hodině přejedu odbočku UA a pokračuju směr Zemplínska šířava. Nějak to neřešíme a nalézáme luxusní místo na Zemplíně u hotelu, kde je svatba. Snažíme se vmísit, ale nějak nám to v hadrech nejde.. Bohužel, nechtějí nás k sobě, aspoň platit po nás nechtějí nic za nocování. Pro pivo si chodíme do petek. Ráno dáváme v negližé luxusní snídani za 9E. Jsme spokojení a jedem zas do Tesca pro další zásoby. Večer jsme sežrali a vypili zásoby na tři dny…

Ze Šíravy to mydlíme směr Maďarsko. Ehm.. tedy Kubova navigace nás táhne snad po všech koutech zapadlých Slovenských vesnic. Chvilku jedem po hlavní, chvilku ne… Tomášovi padá lahev s vodou někam do chroští.. Chvilku stojíme, pak mávneme rukou a jedeme dále. Do toho bordelu, co se válí ve škarpě se nám nechce. Najednou jakoby to udělalo blik, protože přejedeme jakýsi potůček a jsme na silnici s číslem 1 a to už je Maďarsko. Chválíme Kubu za zkratku, to ale trvá jen chvilku, protože pak nás navigace navede 2x za sebou přechod do UA první je přívoz, který je podle cedulí snad zaminovaný.. pak je opět cesta k vodě a na ní je závora. Vzdáváme to a přes Vasarosnameny se konečně nasměrujeme k přechodu na Berehove (UA). Sem jedeme schválně, neb Užhorod je vyhlášen nutnými úplatky. Tady v Berehove to jde velmi rychle a profesionálně. Gajka, odbavení na papírek, vstup do celního prostoru, pár razítek, výslech, podpis, razítko. Pak Kuba neprozřetelně mrkne na své velké hodinky a policajt mu skoro utrhne ruku, jak mu ji vtáhne do okýnka, je chce vidět… „ Što eto? Kakaja marka?“ Kuba mu cpe zelenou kartu… nic naplat, chce vidět hodinky. Kuba ukazuje nápis GANT. Policajtna to: „Něznáju, prochodí vsjudá.“ Buhví co by se stalo, kdyby tam měl svoje skoro pravý Rolexy :o)))

Kolem v pruhu pro VIP projíždí jeden naleštěný bourák za druhým. Jen kývnou, případně si potřesou rukou s policajtem co má nejvíc hvězdiček a jedou…Tady asi fakt platí, „čím víc pruhů tím víc adidas“. My stojíme asi 20 min na vjezdu a 30 min na výjezdu z celního prostoru. Nic jsme nemuseli uplácet, nikde se dohadovat. Vše klaplo, jak asi mělo. V podstatě jsme spokojený. Na doporučené benzině tankujeme a měníme hřivny. Za 100E jsme „milionáři“. Na konci Berehove dáváme oběd a jedno pivko. Od konce tohoto města se krajina změnila a silnice skoro zmizely. Chvilku jedeme po šotolině, chvilku po zbytcích asfaltu.

Před Volovcem je zas trochu lepší asfalt. Vyjíždíme na kopec a užíváme si nádherného výhledu. Kolem 16 hodiny si vyhlédneme si vrstevnici a nedočkavě s plnou bagáží se na ní chceme z údolí vyškrábat. První vyráží zkušený motokrosař Honza na hornetu a mizí z dohledu. Jen slyšíme jak lítaj kameny a bahno, TKC kvičí na kamených plotnách. Dobrý dal to.. už není slyšet. Vyjel až na planinu po vrcholem asi 500 - 600 metrů. Kuba na BMW to napálí a teď se budu držet jeho podání: „ První kolej mě šoupla doprava, podle stěny jsem se vyvezl až za první zatáčku z šera stromů, kde mě oslnilo slunce tak, že jsem neviděl kam jedu a zaklapl plyn. Bohužel to byla fatální chyba, protože v 30° rozbahněném stoupání mi zdechl motor a já se zasekl na kamené plotně, bez možnosti dostat se dál.“ Ujel jsem asi 250 metrů. Nu a já protože jsem ho neslyšel, vydal jsem se po jeho stopě. Po 3 metrech po středu jsem spadl do koleje od vaszděschodu. První kolej mě nasměrovala vlevo a nešlo z ní ven, plnej plyn dvojka skoro u červenýho. TKC se marně snaží… snaží, bahno mi lítá až za krk. Najednou se prohráblo na tvrdší podklad a celou váhu motorky i se mnou katapultuje vpřed. Přeskočím do pravé koleje a podle břehu si to asi desitkou šinu vzhůru, nevím jak se dostanu zpět na prostředek a opět padám do levé koleje, ale jedu, sice pomalu ale sunu se vzhůru. Jenže za další ohybem na mě čumí rudé světlo Kubova BMW.

Zaklapávám to, z koleje nejde s naloženým Transalpem ven. Pomalu se začínám sunout z kopce dolů. Nejde to zastavit, i když dám plnej plyn a za jedna. Rvu kolo do leva a zadek s kufry na pravé straně straně opírám do stráně. Až ke Kubovi mi to trvalo nějaké tři minuty. To co jsem za poslední minutu vyjel to jsem za 30 sec nacouval zpět. Ano celých 30 metrů. U Kubové motorky je spásná odbočka doprava, kde najdu placku na odstavení motorky. Vracím se zpět k motorce a s vypětím sil ji za cca 5 min dostanu z bahna na tvrdší podklad. Tam se odpíchnu a během pár sekund jsem na planině. Kubův stroj posuneme 10metrů dolů a také nasměrujeme na odbočku. Vyjede tam v pohodě. Bohužel už ale slyšíme vytočenou TDM, kterou Tomáš drží pod krkem a proklíná zadní gumu Scout, která v bahně prostě nemá šanci zabrat. Otočit motorku ze svahu není možné. TDM leží už asi po 4x na boku. Ve třech ji tlačíme nahoru k odbočce. Když se dostane na sušší podklad vystřelí jak z praku a Tomáš se v sedle vyhoupne na planinu. Vrací se Honza z horní planiny. Hubu od ucha k uchu a kde jako jste? Zabít málo. :o) Pak si sundá helmu Tomáš a z jeho propocené tváře zazní legendární hláška.: „Tak to tedy nevim pánové, tohle nedám“. Jsme tak vyšťavení, že ani nefotíme…

Dolu si to suneme se zhasnutým motorem a zařazeným kvaltem, jen přibržďovat předkem a případně pouštět spojku, aby brzdil i zadek. Nohy na zemi a držet balanc. Honza je šťastný, že jeho hornet je nejvíc off. My tři se ploužíme a hledáme místo kde přespat. Tomáš sebou plácl na křižovatce. Byl tak unavený, že když zastavil , zapoměl dát nohy na zem… Smějeme se, že mu kufry chrání motorku před ním samým. Nemá ani oděrku.

Nalezneme krásný penzion Edem, kde opět probíhá svatba. Musíme se zout a chodit bosky. Boty máme olepené asi 15 kily bahna. Večer u piva je rozborka situace, proč se nám nedařilo se dostat s motorkami o váze kolem 275 - 300kg plus naše maličkosti vzhůru na vrchol. Po třech pivech nalačno už tlacháme kraviny a jdeme se najíst. Sežereme něco z vlastních zásob. Pivo nám nalejou do sklenic. Stále se probírá stav jak se dostat nahoru.

Další den to střihneme směrem na Siněvirská jezera, než tam dojedeme, potkáme samozřejmě penzion u Leva, kde vyřizujeme pozdrav od Pavla a Moniky a Béby. Na dvoře je čilý ruch, jsou tam kluci z Čech, kteří mají lehká endura, včera prý byli na Volovcem a okruh se nedá projet, někde je i metr bahna. Jedině podle lanovky… Domlouváme se na případném ubytování. Prý není problém. Vydáváme se k vysílači po hřebenech. Jde o středně těžký ofík. Cesta se zdá krom bahna celkem v pohodě sjízdná. Po cestě slyšíme hřmění, ale nikde není vidět nic jako černá obloha nebo změna počasí. Užíváme si perfektní enduro cesty a libujeme si jak je to super. Tomáš to jen lehce opřel o kufr v koleji. Dojíždíme na vrcholek a fotíme. Dojedeme k závoře, která nejde objet ani otevřít. Obracíme se a smutně se vydáváme zpět. Během 5 min se z údolí jak rozjetý sáňky přižene mrak a začíná vydatně lejt. Schováváme se v rozpadlé salaši a 30 min čekáme, až to přejde.

Opět stojíme u mokrých strojů a čumíme jak péra z gauče. Tam kde byly suché koleje je asi půl metru vody. Proti jede nějaký Nissan a hrne bahno až po světla. Sem tam mu to šplouchne až na kapotu. Takže o pevném podkladu si můžeme nechat jen zdát. Tomášovi gumy Scout kloužou tak, že se nedokáže ani rozjet. Prostě v mírném kopečku se kolo točí a stroj stojí. Trakce nula. Po 30 metrech už má za sebou jeden pád. Necháváme ho jet na druhém místě, abychom se k němu nemuseli vracet a tlačit ho. Přijíždíme k místu, kde je v silnici asi metr vody a bahno, je zde i tajně vykopán odtokový kanál o rozměru asi 50x30. Rozjetý Tomáš do něj nevědomky najíždí a hodí takový salto, že by se za něj nemusel stydět na Freestyle ani Petr Pilník Pilát. Bohužel motorka letí asi za dvou metrů dolů po svahu. Další dva metry dole se otřepává Tomáš. Stroji nic není a parakotoul Tomáš hodil skvělý. Během 20 min se nám daří oba dostat zpět na cestu. Tomáš je dost vyklepanej a lehce sedřenej na ruce. Přichází kamenité stoupání asi 300 metrů. Dolů proti nám teče moře vody s bahnem a sunou se i s kameny o velikosti grepu. Kuba zkušeně R100 vytáhne vzhůru a ukazuje, kde je pevnější podloží. Na Toma už jdou mdloby.

Dává za jedna a dvě a rozjede to. Ujede asi 200 metrů, když přední kolo trochu uskočí na šutru a už leží, pak zas a zas. Pomáháme tlačit… po 10 min jsme nahoře. Už to neřešíme, jestli se umažeme víc nebo míň, projíždíme louže skrz. Bahno a kamení TKC vyhazují i do 5 metrové výšky a i 20 metrů do dálky, proto nemůžeme jet hned za sebou. Tomáš se drží a jede, ujedeme asi 2 km v tomhle marastu. Jsem zničený jak po celodenní vyjížďce na krosce. Přichází poslední úsek asi kilák a půl a směrem dolů z kopce. A pak poslední vysoký vrcholek. Kameny, voda, bahno… Kuba jede jak po kolejích sem tam ho to šoupne, ale Tomáš se drží. Honza a já sledujeme, jak se za pár hodin hodně zlepšil v terénu, na to že něco takového jede poprvé.

Dostáváme se k poslednímu vrcholku kopečku. A přichází druhá vlna deště, snad ještě horší než si pamatuji v černých snech. Je to strašně rychlé, jak se člověk vyhoupne na vrcholek, zfackují ho kapky jak vlašský ořechy a jsou nějak víc mokré než obvykle. Po asi třech pikosekundách jsem úplně promočený. Na nepromoky jsem nestihl ani pomyslet. Tomáš leží… směrová stabilita pneu Scout je asi zapomenutý termín. Na obnažených křemenech co vymlela voda to s nim tancuje jak na ledě, ujede 10-15 metrů a leží zas.. Honza mu opět pomáhá napřímit TDM, ja si užívám proudící vodu skrz bundu až někam hluboko do bot. Plexi musim mít otevřené, jinak každé dýchnutí je okamžitě zamlží. Jdu opět držet TDM. Snad ještě dvakrát, pak už mi ruce visi podle těla jak dřevěné loutce. Na potřetí nutíme Toma, aby nasedl a držel plyn co to půjde a byl nahnutý dopředu, aby se předek tak nemlátil a byl trochu zatížen. Vychází to a jsme z bahna venku. Sjedeme poslední kousek ke stanovišti prodavaček čaje a lezem k nim do boudy. Mají tam prkna, co jsou cca 20 cm nad zemí jako podlaha, voda se po nich lehce přelívá cca 1-2 cm nad nimi. Občas se mi zdá, že jak se zvednu, dřevěnice se pohne po proudu ~~~~. Převlékáme se do suššího oblečení a oblažujeme prodavačky našimi sošnými těly. Obzvláště já ve vzhledu „březí vlk“ je baví. Ždímeme bundy a na sebe soukáme nepromok, aby si zbytek vody ohřál polívčičku, protože vejce i párek už spařený máme. Sedíme asi 20 min a když už jen mží, dáváme poradu co dál. Rozumné bylo vrátit se k Levovi, víme že je tam volno a usušíme se. Na cestě zpět nás ještě trochu zkropí vlahý deštík. Lev nás vítá a směje se od ucha k uchu. Rozložíme vše po plotě, pokoji, podlaze. Pro mokrý věci není kam šlápnout. Všichni „zvadneme“ na postelích do šesti hodin, dokud se zespoda neozve: „Vstavajte komunisty“! Tímto nás Lev a jeho žena zvou na večeři, co jsme si objednali. :o)

Je to balada, nacpat se a soutěžit jestli dáme 6 -8 nebo 12 panáků. K tomu pivko na spláchnutí. Stříbrná chortica (asi nejlepší vodka, dle našeho hodnoceni). Prostě to bereme jako dezinfekci. V deset lezem do postelí a ráno jak malované nás táhne ven už v osm, platíme za každého 10E a mizíme konečně k Siněviru. Vjezd do parku je placený ale 5 E je ok. Je to moc pěkný kousek přírody. Bohužel jsem nikde nenašel kudy do obce Svoboda (až večer jsem v mapě našel, že cesta podél jezer by nás tam dovedla, ale nedalo se poznat, že něco vede dál a směrovky nět…), takže to vzdáváme a náš nový cil Četnická stanice v Koločavě je už nedaleko. Než dojedeme k cíli, Tomášovi dojde asi 50 metrů za cedulí Koločava benzin. Děti se hned seběhnou a osedlají zkušeně stroje. Půjčuji jim helmu i rukavice. Mezitím Kuba odpustí trochu z BMW a dolejvá do Yamahy. Vracíme se asi dva kilometry k něčemu, co všichni označují benzinka. Je to masakr :o), tohle vidět nějaký Europosranec z Bruselistánu, tak asi popíše půlku lesa nařízeními a oběsí 30% vesnice… nemá cenu popisovat foto hovoří za vše.

V četnické stanici si domlouváme nocleh, odkládáme bagáž a jedem otestovat doporučenou trasu. Dle slov domorodců je to sjízdné a jen možná vyšší průtok vody by nás mohl zastavit. Nevím, jestli jsme byli správně kam nás poslali, ale cesta byla suchá a jílová. Pod tvrdou slupkou se ukrývalo mazlavé blátíčko. Takže první Honza to projel, druhý Kuba už prolomil krustu a třetí Tomáš se hrabal. Nu a já jako poslední jsem si pěkně ustlal. Nepomohly ani TKC, obalili se bahýnkem a vypadalo to že jsem parní válec, jaký jsem si udělal „bačkůrky“. Nikde ani škrábanec, je to ok jedem dál. Po asi 3 km slušného ofíku se cesta přes potok zlomí do prudkého kopce a hlubokých nepoužívaných kolejí. Jdeme to vyzkoušet. Je tam závora, otvíráme a jdem pro motorky. Zvedáme závoru a pokračujeme. Najednou první Kuba i s BMW mizí v tak velké díře, že mám pocit jeho nedobrovolného skoku někam ze skály. Vylézá ven z jámy a hlásí: „otočit a zpět, dál je to neprůjezdné“. V 60cm kolejích otočka, ok klacky do kola ve třech otočit po jedné motorky a zpět.

Po cca dvou hodinách jsme zpět u hlavní cesty. Sedám si, je mi nějak divně, jde na mě třes a co nejhorší zimnice. Ten promočený výlet asi vyjeví následky. Bahno máme všude. Já to dnešek vzdávám a vracím se k Četnické stanici. Natálka mi vaří čaj a já do sebe sypu paralen a tak nějak vše co je po ruce. Okamžitě po ulehnutí zvadnu a probouzí mne až vracející se zbytek výpravy. Chlapci si dali průjezd brodem, trochu poškádlili řeku, málem utopili horneta a tak celkově jsou šťastni jak si udělali pěkný ofík. Tomáš už prý nepadá, jen neumí jezdit v řece a spíš to vypadá, že jde motorku umývat, než že by se chtěl dostat na druhou stranu. .o)

Kluci chtějí zůstat a vydat se na druhou stranu od Četnické stanice, protože jim další výprava doporučila výbornou trasu.. Mě je to jedno, potím se a točí se mi kedlubna. Už teď je jasné, že na Jasminský Průsmyk (konec původního Československa) se nedostaneme. Informace o tom, že Zdenda je zdráv a dorazí zdvihá všem náladu. Buch, buch už je tu. Nadává na Užhorod, kde musel platit úplatky, aby se sem dostal. Celkem snad 25E. A tak různě se poskládávají střípky toho, čemu my jsme se vyhnuli. Honza se s ním jde ještě projet do hor. Vracejí se za tři hodiny a Zdendy BMW má prohnuté koleno od šutru. Já nevečeřím, je mi zle. Kluci se zas narvali jídlem a dole v restauraci pokoušeli nějaká stvoření od trempíků. :o) Lákali je prý na to, že nahoře leží opravdový lazar…:o))

Ráno to není o nic lepší a vidím, že je to na pytel, teplota 38°C nevěstí nic dobrého. Kor u mě co mám běžně 35.5°C Nechci to vzdát, ale celý den ležím. Polykám prášky, co dovezl samodomo doktor Zdeněk. K večeru se to zlepšuje, alespoň se nemotám, když jdu na WC. No a večer poslouchám, jak si to pánové užili, že tohle byl nejlepší den a nejlepší ofík, a že je škoda, že jsem to vzdal. Tomáš se nadšeně netváří, tak je mi jasné, že chlapci opět zvolili hard cesty. Pár kusu videa z toho je.. :o))

Já se hlásím do té radostné vřavy o slovo s tím, že tohle nedám, protože se mi občas točí kedlubna a nerad bych, aby mě museli někde snášet…a kdo ví co. Ráno pokud to bude stejné to otočím domů. Tomáš se ke mně přidává, že mě sám nepustí a zbytek jasně jede dál. Prostě to prý dají a bud tu mám počkat a vezmou mě cestou zpět, nebo ať jedu napřed.

Ráno je mi stejně, s obtížemi naskládám věci na motorku a s Tomem míříme k Xustu. Před vesnici Dragovo nás staví policajti. Od kudá vy, ty pil, što Ukrajina atd. nakonec na něj musím dýchnout. Hmm, nepil, ale asi žral česnek.. Jen se tomu musím smát, v hubě mám jak v popelnici. Dojíždíme k Xustu, už vidím další policajty jak si to štrádují přes cestu. Zastavuji záměrně 200 metrů před nimi a rozkládám mapu. Ani po 20 min nedají pokoj a vyloženě na nás čekají. Podle mapy se to objet nedá. Vracet s nám nechce. Zkusíme to…., jen se hneme už nám skáče do cesty a davaj…, helmy dolů, kameru vypnout... Doklady, mu jen ukážu a zas si je stáhnu. Tomáš mu je dává do ruky, jak je zvyklý z ČR.. chyba. Policajt se okamžitě otočí a mizí do auta. Pojďte dýchat.. určitě jste pili alkohol..

Dýcháme do něčeho, co připomíná mobil z devadesátých let. Tomovi i mě tam vyskočí nula a piskne to. Já se zvedám a chci odejít, vidím, že Tomáš s ním diskutuje o papírech. Základní chyba. Ptám s,e o co jde.. Prý po něm chce 200E, že pil .. Koukám na něj jak na vraha! Tomáš na to, že pil, ale před dvěma dny, zas chyba. On zas: „ U nas takoj zákon, že čerez dva dny net možno alkohol pit“ To už jsem nevydržel a jdeme jednat.. : „dej sem papíry a dostaneš 10E“ .. On zas že ne a že 100 a pak 50 a pak 20.. Ja trvám na našich max. deseti..spíš pěti.. a jestli mě nasere, tak tu budeme“ ždať večera a ničevo dlja nich něbudět“ (čekat do večera a nic mu nedám), nebudeme mu věšet na nos, že jedem na čas…spíš mu nutím trik , že jedeme na Volovec, což je vnitrozemí od Xustu a ne na hranice k Berehove. O hranicich se nezmiňuji.

Kouká jak když nadloube volovi.. už jsme tu pul hodiny, a polda pořád mele svou, nakonec z něj vypadne, že pojedem v lekareň nebo bolnicu (nemocnice) a vezmou Tomovi krev. Já na to, ok jedem.. To zas nechce polda.. už mě začíná fakt srát. Řeknu Tomovi, aby šel pro Eura co má zašitý v takvaku a začne s 5E mávat poldovi u nosu. Jak se to stane, policajt se začne usmívat a tahá Toma za ruku, aby peníze neukazoval, tak veřejně. Otvírá doklady a chce, aby mu je tam vložil. Tomáš mu je dává do ruky a já mu vyškubnu z druhý Tomovi papíry. Dávám je Tomášovi a říkám tomu vyděrači v uniformě: „my jedem a zkus do vysílačky kváknout, že jedeme, jestli jo, vrátím se a dáš mi ty prachy zpátky“ směje se jak debil.. má co chtěl. Z Tomáše vypadne, že mu dal 15 Eček.. jak to ptám se? V tý desítce byla ještě pěti eurovka.. doprdele..Ja mam posledních 20E a Tomáš asi 35. Jak nasedáme vidím jak bere do ruky vysílačku…

Kašlu na mapy, jedu skrz centrum. Z dálky u rozmlácený hlavní silnice, kde jsou díry asi 30 cm hluboké vidím věž další policejní gajky, při jízdě se kryjeme náklaďáčkem. Značku Berehove vidím doleva, najíždím doleva, ale Tomáš mě na jednou předjíždí a podle navigace co je v telefonu si to šine doprava, místo doleva k věži. Troubím, ale to se míjí účinkem, najedu doleva a troubím, to si Tom všimne a začne se otáčet. Už vidím jak policajti skáčou k silnici a snaží se dostat k nám, na druhou stranu, je jich asi osm. To nevěstí nic dobrého…

Tomáš dojíždí a zastavuje u mě, já na nic nečekám a jedna a plnej..už slyším jak poldové pískají, jsou asi 15 -20 metrů od nás. Tomáš kouká na místě a když už je polda asi 5 metrů od něj vyráží konečně taky.., slyším ještě chvilku pískání.. asi nádraží, šklebím se do helmy.. nasrat a rozmazat po ksichtě.. nenechám se tu poslední den zkásnout. Historky o dva dny uvázaných motorkách ke stromu u policejní stanice, jsou mi známy.

Vyjíždíme z Xustu, nejhnusnějšího a nejšpinavějšího města co jsem zatím viděl, ani Chánov v nejbujnějším období na to nemá. Navíc to co předvádí uniformy nemá pro mne obdoby, prostě ofiko krádež nebo výpalné za průjezd. Zastavujeme cca 5 km za Xustem, a mažeme řetěz. Tomáš je víc bledý než já a to mam horečku.. Je to prý poprvé co ujel policajtům. Opětovně mu vysvětluji, že to jsou normální vyděrači a ne policajti co si vydělávají výběrem výpalného. A opět mu opakuji pravidlo s policajty se nebavíme, něco kecneš, on se toho chytí a udolá tě na tom.. jasan..? Kdyby něco jedem furt, prachy už jim nedáme.

Dojíždíme na hranice, perfektní profi odbavení na Ukrajinské straně cca 20 min. Stavíme u Maďarských celníků. Dvě ženské na mě spustí německy, jako že jsme nach Dojčland. Ale prd říkám, my jsme Češi. Na to se obě otáčí a přichází chlap má o dvě hvězdičky víc a na menovce je napsáno snad něco jako Ermo Kulemaházi. Zubíme se na něj našimi žlutými tesák úsměvy. Musíme otevřít kufry jestli nevezeme alkohol.. Něco žvatlá, čemu nerozumíme asi něco jako neseremed tubbo atd.. Vše ok, pár razítek za hodinu jsme skrz.. oboje hranice.

Napálíme to směr Slovensko a to přesně na Košice, od Kuby máme info, že přítel na telefonu zjistil, že ve vlaku je volné místo na motorky. Booknout to nejde je to na Slovensku.. máme tam být do 19 hod čas máme, přesto se snažím jet co to jde. Maďarskem jen prolétneme a kolem 18:50 stavíme u nádraží v Košicích. Letím k přepážce s pasy a TP. Vše je v pohodě do té doby než paní zjistí, že jde o motorky. Místo je jen nahoře. Tam motorky nesmí.. už se ve mně vaří krev.. a to nemůžete dát auta nahoru..?? Ne to nejde. Nemohu vás odbavit. To nejde.. Jsem tu už 15 min a dohadujeme se co dál, najednou mě napadá, jestli se mi paní podívá na Poprad. Po minutě říká, tam je volno pro tři auta..,, ale MUSÍTE tam být do 21:00, jinak vás nenaloží.

S díky a po otočení s nadávkami na dráhy letím zpět k motorkám. Nasedáme a s pocitem, že Poprad je cca 50 km po dálnici od Košic sedáme na motorky. Jenže na výpadovce nás uzemní cedule Poprad 120km. Dálnice to sice je, ale snad každých 15 km je nějaký nucený sjezd a tak jedem mimo dálnici. Proklínám Slováky a jejich dálnice. Tomášovi to nejede víc než sto třicet i tak má problémy, přetížený stroj se vlní a nedrží směr. Drtíme bez přestávky.. 20.58 min jsme v Popradu, najít nádraží a cca 21:15 jsem u přepážky. Paní opět vykulená, že chceme naložit motorky. 65E a musíme na obsluhu, všechny auta stojí dole a motorky nahoru nesmí. Odbavit nás nemůže, auta jsou dole… ja už jsem docela na sračky. Mám horečku, jsem úplně vyčerpaný a opuchl mi jazyk. Jedině zítra večer mají volno… Odcházím s nepořízenou…

Ohlašuji to Tomášovi. Je 21:30 a asi si půjdeme hledat nějaké místo na stan.. Jak se rozjíždíme, nedá mi to a vjedu k nákladové rampě. Zde se poflakuje nějaký posunovač.. ptám se jestli se dají naložit motorky, když prý místa jsou, ale jen nahoře.. šklebí se a ptá se, jestli to info máme z přepážky.. vysvětluji situaci, jak mi je blbě a že bych nerad spal ve stanu atd. zas se šklebí..prej jsou to piče zajebané…chvilku čučí. Pak nám řekne at si počkáme do nakládky, že se uvidí. Čekáme asi 20 min, z odstaveného vagonu vyleze chlap s červenou čepicí, opět se ho ptám.. zas se šklebí a ať počkáme..

Najíždí nějaká auta, s pár chlapi se dáváme do řeči. Je tu pět aut. Ten co s ním mluvíme jede do Německa a počítá s tím, že bude nahoře. Další je superb s afektovanou ženskou, která hned po otevření dveří ječí, že musí její auto být dole.. pak další octávka a superb v kombiku. Ten posunovač co jsem s ním mluvil, začne nakládat auta spuštěním rampy, baba ho hned prudí, že chce dolů. Čumí skrz ni jak kdyby byla skleněná. Posunovač navede kombika do spodu pak octávku a zařve: „ nakládka spodku ukončená“ baba vyletí jak čert z krabičky… On ji s klidem uzemní, že on ví jak rozložit nejlíp váhu a ona mu do toho nebude kecat. Zdvihne rampu a pošle ji nahoru.. pak další dvě menší auta. Najednou zařve: „nakládku spodku otevřená“ nažene naše motorky do spodku vagonu. Baba něco ječí z horního patra o kokotech… to už se směje posunovač, my i zbytek peronu.. Kurtujeme jak o život..

Jdeme to platit, chlapíkovi v červený čepici. Kupodivu jen 55E i s dokladem za kus. Proč na přepážce chtěli 65 se ani radši neptám. Nacpeme se do mini kupé vagonu a svlíkáme si hadry.., přijde průvodčí a jak to ucítí, se slovy že přijde za 20 min se otočí na podpatku. Za půl hodiny je zpátky i flaškou studený plzně za 3,5E jestli chceme. No jasně že jo.., jak mě to ulevilo v krku je paráda.. Je 22.45 odjezd.. ale to já už spím jak zařezanej. Tomáš mi v 7 ráno v na hlaváku sděluje, že jsme asi třikrát stáli a někde nás tahali sem tam, asi prý Olomouc, ale že neví. Já ani nevím, že jsme někam jeli. Poprvé jsem odpočatý ….a nemám asi ani teplotu. Obléknout a sundat motorky.., auta už jsou pryč. Posíláme SMS domu i klukům, kde jsou atd. Tom jede do Bráníka jak do Záryb. Užívám si Pražský spořádaný provoz a déšť hustý tak, že by šel krájet, než dojedu ke Kostelci cítím opět stoupající teplotu.

Zalehnu po umytí a spím celý pátek až do sobotního rána, vezmu pár tabletek, přivítám se s rodinou a spím celý další den. Rozhodně nemám pocit, jako po každém návratu, že bych ještě někam jel.. v neděli čtu SMS od zbytku výpravy, na vlak se nedostali a dali to domu po ose… TKC na hornetu mizelo zdatně.., ale taky byli nadšeni jako my. Prý za rok zas.. ale jak vidim ty zprávy z Ukrajiny ani se mi tam nějak nechce…



Videa

Instagram




Motodenik.cz

© 2010-2019 motodenik.cz, Pointera Solutions s.r.o., supported by AmbitionPro, s.r.o.