Drsňák Yamaha XSR900

Očekávaný kousek se mi dostal do ruky a očekávané nadšení každou minutu za řídítky rostlo. Ano píšu přesně o žluťoučkém drsňákovi XSR 900. Těšil jsem se na motor a podvozek a hlavně na syrovost, o které všichni tak zasvěceně mluvili, že jde opravdu o tu „temnou stranu síly“, kterou Yamaha teď pustila do světa. Asi bych to mohl potvrdit, ale mám k tomu pár ale a jasně již slyším hlasy, že jestli se mi na tomhle něco nelíbí, jsem starej…možná to tak už bude...

To jak stroj svým vzhledem evokuje retro je dost dobrý počin a osobně se mi na pár detailů jako celek líbí. Navíc mě baví poslouchat, jak se vesměs starší osazenstvo na parkovištích dohaduje při obhlížení stroje, kde je inspirace k tomuto modelu. Mladší zas jen obdivně až na pár výjimek vyjadřují o schopnostech XSRka, které asi někde vyčetli, protože historie jim nic neříká, jak by mohla, když jsou na světě cca 15 let.

Naprosto zásadní je zde barva, která svítí do okolí a přitahuje pozornost. I při focení se přijelo z druhého břehu Labe podívat pár lidí na vodních skútrech. K žluté barvě nádrže, musíme přičíst i zlaté vidle a malý hliníkový doplněk pod sedlem a na dálku všichni očekávají nějakou „domácí“ retro stavbu. Většina laiků je hodně překvapena, že tohle je ofiko model a pustila to do provozu přímo fabrika.

Celý předek, včetně kola, vidlic, světla, brzdičů i řídítek je fajn až na ten „puk“ místo tachometru, otáčkoměru a tedy palubních přístrojů, ten už tak pěkný není. Tohle jediné se mi noc nelíbí a asi bych to řešil jinak. Otázka jak..  Za mne se mi ten shluk údajů co vše se na tom displeji ukazuje zdá jako nepřehledný a někdy matoucí. Navíc ovládání je jen na budíku a přehmatávat za jízdy to není určitě dobře. Nádrž po estetické stránce a sladění s celkem fakt paráda. Užší sedlo se vzdušným zakončením a perfektní retro zadní svítilnou, i když LED, je pro mne vzhledově perfektní. Líbí se mi to a do celku vzhledu a záměru to zapadá. Pár drobností jako držák blatníku, kryty chladiče, stupačky a poslední kousek koncovky vyprofilované do hliníkového vzhledu jemně rozbijí tu černou černotu a dotvoří velmi zajímavou kompozici.

Jízda

Motor implantovaný z MT09 je stále ten samý tříválec, který si dokážete naladit do několika režimů, respektive palivových map, které připravila Yamaha. A nebo B pak je tu i Standard, B mi dává smysl jen, kdyby člověk byl úplný začátečník anebo když je na silnici fakt kluzko. Navíc jsou zde i dva režimy trakce, kdy sem ale tak výrazný rozdíl nepozoroval. Nedočkavě přepínám na režim Standard a je to fakt poznat. Uhlazený projev a gumový zátah motoru z mapy B jsou pryč, sem tam je ucukaný plyn, sem tam si motor frkne, ale tahá pěkně a je to zábavné. Nad 6 tis otáček stejně hrne adrenalin jak buldozer. Pokud chcete mít klidnější jízdu je už i režim Standard na hraně toho co jsem ochoten akceptovat, ovšem neříkám, že na to jezdit nejde.

S trochou tajených obav se přepínám na režim A, a začnou divočejší odezvy na plyn, kdy motor úplně prahne po otáčkách a stále nutí řidiče víc a víc brát za plyn. Tužší podvozek dává tu správnou odezvu a tak si užiju svých 10 min s touto mapou a raději se vracím ke Standardu. Zbytečně se nechci nechat vyprovokovat k závodění v ulicích Prahy, aby se mi zvedlo kolo na každých semaforem, z toho už jsem odrostl. Ano sem tam se to hodí, ale pro běžný provoz to pro mne není to pravé. Pokud se přesouváte mezi 80 – 130km/h bude se cítit jako ryby ve vodě.

Podvozek je díky krátké stavbě trochu nervózní. V dlouhých obloucích, které se nejedou na plný plyn má stroj tendenci se lehce kymácet, krátké a utažené oblouky a zatáčky naopak miluje. V kuse v sedle bez problémů 120km, na víc nebyl prostor. Navíc jsem si jist, že dřív než bych začal protestovat, by mi došel benzin a musel bych zastavit stejně. Nádrž má jen 14 litrů. No a spotřeba cca 6 litrů dává dohromady jasnou matematiku. Po dvou dnech začínám vnímat i další pro mne závažný jev. Pokud jste zvyklí jako já jezdit s „koulema na nádrži“ a stroj si řídit stehny a máte alespoň 180 cm zjistíte, že prolis nádrže na kolena je krátký a musí se řidič posunout cca 7 cm vzad, aby kolena zapadla do prolisů. Na fotkách je ten posun vidět. Pokud totiž jede člověk v kožených věcech, není to tak markantní, jako když si vezme džíny. Primárně je XSR 900 koncipována jako jednomístná a druhý konec sedla je tam, jen proto, aby se neřeklo. Vzhledem k určení stroje je to ale spíše výhoda, než bych to kritizoval.

Emoce

XSR 900 je plná možností jak s ní jezdit, díky třem nastavením palivových map sedne většině, co se o tento stroj budou jen trochu zajímat. Dokáže dávkovat výkon vlažně nebo naopak vyhazovat z kopýtka a hrnout adrenalin do celého těla řidiče, když si o to jen řekne pravou rukou. Slušně naladěný podvozek vždy dává správné odezvy a hodně to dodá pocit jistoty při řízení. Navíc i tahle „limitka“ se dá dále upravovat a z nabízené originální výbavy bych jako první preferoval právě přidaný bobek místo spolujezdce. Viděl jsem jen fotky, ale vypadalo to velmi efektně a slušivě.

XSR 900 umí i klasicky přepravit člověka z místa A do místa B, ale daleko raději zdvihá kolo k nebesům a střihá utažené oblouky a nebo vtrhne do víru velkoměsta jako uragán a na semaforech ničí jedno ho protivníka po druhém. Měl jsem pocit, takového neurvalého drsňáka, co se vrátil z pastvin do města a chce si to užít. Druhá stránka věci je to, že za to co nabízí si nechá slušně zaplatit. Bez mála dvěstě osmdesát tisíc je podle mne celkem dost. Ale kdo se chce odlišit, ten prostě zaplatit musí. To už je na každém z nás, jestli do toho pocitu investovat chce.

Fotogalerie

Další články z rubriky:

• 
  Cestovní endura pohledem generála Pavla