Zemřel spisovatel R. Pirsig, autor Zen a umění údržby motocyklu

FilipT 25.4.2017

fotka

Ve věku 88 let zemřel spisovatel Robetrt Pirsig, autor kultovní knížky Zen a umění údržby motocylu. Tento cestovní deník z putování po USA na motovcyklu kombinovaný s příručkou mechanika, románem a nakonec i filozofickou studií ovlivnil tisíce životů lidí, kteří si na záladě Pirsigova „motorkaření“ ujasnili svůj přístup a chápání života.

V dnešním článu vám jako poctu autorovi nabídneme k přečtení několik krátkých úryvků, ve kterých autor dokáže poutavým způsobem popsat krásy a pocity skryté v jízdě a péči o motorku. Třeba vás vztah autora k jeho letité Hondě Superhawk inspiruje k přečtení této nádherné knihy. Nedejte se odradit delšími vloženými filozofickými pasážemi a věřte, že tohle je jedna z knížek, které vás dokážou zároveň pobavit i hodně obohatit.

Úryvek 1

Když trávíte dovolenou na motorce, vidíte věci úplně jinak. V autě je člověk jako v krabici, a ani si neuvědomuje, že okénko mu vlastně nahrazuje televizi. Stává se z něho pasivní divák, který sešlápnutím plynového pedálu zrychluje nudný program. Na motorce žádná obrazovka není. Jste v přímém kontaktu s okolním světem. Jste na scéně, nesledujete ji z gauče, a prožitek vlastní účasti vás zcela zahltí. Beton, který ubíhá dvanáct centimetrů pod stupátkem, je skutečný, ten samý beton, po kterém chodíte; sice ho vidíte jen jako rozmazanou šmouhu, stačí však natáhnout špičku boty a můžete se ho dotknout; zahlcuje vaše bezprostřední vědomí.

Úryvek 2

Nejhorší jsou teplé fronty. Občas trvají i několik dní. Vzpomínám si, jak jsem byl s Chrisem před několika lety na výletě v Kanadě, ujeli jsme asi dvě stě kilometrů a zachytila nás teplá fronta, před níž nás varovali, jenže já jsem tehdy nechápal, co to vlastně je. Byla to smutná a zbytečná zkušenost. Jeli jsme na malém motocyklu o síle šest a půl koňských sil, který jsme přetížili zavazadly a nevytížili selským rozumem. Stroj ze sebe vymáčkl sedmdesát kilometrů v hodině jeli jsme proti mírnému větru. Nebyl to prostě cestovní motocykl. V deset hodin byla obloha tak zatažená, že všechna auta jezdila s rozsvícenými světly. A teprve pak to začalo. Natáhli jsme si ponča, která nám v noci posloužila jako stan. Ve větru se roztáhla a snížila rychlost na padesátku, a to jsem měl plyn otevřený nadoraz. Na silnici stálo pět centimetrů vody. Všude kolem nás létaly blesky a práskaly hromy. Vzpomínám si na vyděšený obličej jedné ženy, která nás předjížděla v autě a nechápala, co proboha v takovém počasí děláme na motorce. Vím, že bych jí nedokázal rozumně odpovědět.

Motorka zpomalila na čtyřicítku, pak na pouhých třicet kilometrů za hodinu. Pak začala vynechávat, kašlat, střílet z výfuku a trhat sebou, nakonec jsme se doploužili k jedné omšelé benzinové stanici u obrovské mýtiny. Zastavil jsem. Vzpomínám, jak jsem si nad hlavou přidržoval pončo, aby déšť nemohl do nádrže, a kymácel motorkou mezi koleny. Slyšel jsem, jak v nádrži šplouchá benzin. Podíval jsem se na svíčky a kontakty, pak na karburátor a začal jsem dupat na startovací páku a pokračoval až do úplného vyčerpání. Chris se pořád na něco ptal, a mě to rozčilovalo, protože si vůbec neuvědomoval, do jaké šlamastiky jsme se dostali. Nakonec jsem poznal, že nic nenadělám, vzdal jsem to a přestal se na Chrise zlobit. Velmi pečlivě a pomalu jsem mu vysvětlil, že náš výlet skončil. Tyhle prázdniny prostě na motorce nikam nepojedeme. Chris se mě několikrát ptal, jestli jsem zkontroloval benzin, což jsem udělal, a jestli bych neměl sehnat nějakého mechanika. Jenže žádní mechanici nebyli po ruce. Jen vykácené borovice, keře a déšť.

Stopem jsme dorazili domů, skočili do auta, půjčili si přívěs a odjeli pro motorku, naložili ji, odvezli a vydali se na prázdniny autem. Nebylo to ono. A nelíbilo se nám to tolik jako na motorce. Dva týdny po dovolené jsem jednou večer zašel do garáže, odmontoval karburátor, ale nenašel jsem na něm jedinou závadu. Před zpětnou montáží jsem si chtěl benzinem trochu očistit ruce od šmíru a pootočil jsem kohoutkem nádrže. Hadička byla suchá. V nádrži nebyla ani kapka. Bylo mi z toho na nic. Ještě dnes nemůžu uvěřit, že jsem udělal takovou pitomost. Nakopal jsem si v duchu snad stokrát a pochybuju, že na svou hloupou chybu dokážu někdy zapomenout. Benzin, který jsem slyšel v nádrži, byla rezerva, jenže tu jsem nezkusil. Nezkontroloval jsem palivo důkladně, protože jsem byl přesvědčen, že motor zhasl kvůli dešti. Tehdy jsem ještě netušil, jaké idiotské následky mají podobně ukvapené dedukce. Teď sedíme na motocyklu s výkonem osmadvaceti koňských sil a já beru jeho údržbu velmi vážně.

Úryvek 3

Stroje chlazené vzduchem se při velkém přehřátí můžou zadřít. Moje motorka se už zadřela... třikrát. Občas kontroluju teplotu krytu, jako kdybych vyšetřoval pacienta po infarktu, který se zdánlivě uzdravil.

Při zadření se písty horkem roztáhnou a nedokážou se dál ve válcích hladce pohybovat, vzpříčí se, někdy se dokonce spečou se stěnami válců, motor se tím zablokuje, zadní kolo se přestane pohybovat a motorka se dostane do smyku. Když se mi to přihodilo poprvé, hlava mi vystřelila mezi řídítka a spolujezdec mi setrvačností vyjel na záda. V rychlosti asi padesáti kilometrů za hodinu se motor odblokoval a začal vrnět, jako kdyby se nic nestalo. Raději jsem sjel ze silnice a zastavil, abych se podíval, co se vlastně stalo. Kamarád se zmohl jen na: „Co to sakra vyvádíš?"

Krčil jsem rameny a divil se stejně jako on, kolem nás svištěla auta a řidiči tupě zírali. Motor byl tak rozpálený, že se kolem něj vlnil vzduch, a cítili jsme, jak z něj sálá. Naslinil jsem si prst a položil ho na motor. Zasyčelo to, jako když do vody ponoříte rozžhavené železo, a tak jsme to otočili a vydali se domů. Motor už nevrněl, podle zvuku bylo jasné, že písty nepřiléhají ke stěnám válce jako dřív a že budu muset vyměnit kroužky.

Přijel jsem s motorkou do opravny, protože jsem nepovažoval tuhle příhodu za tak důležitou, abych se musel učit všechny ty složité podrobnosti, objednávat náhradní díly, speciální nástroje a ztrácet čas spoustou krámů, když můžu věc přenechat někomu, kdo ji svede líp a rychleji než já podobal jsem se tehdy Johnovi.

Dílna vypadala jinak než opravny, které jsem si pamatoval z dětství. Mechanici, k nimž jsem tehdy vzhlížel jako k antickým bohům, mi připadali jako děti. Rádio naplno řvalo, hoši v modrácích se poflakovali po dílně, bavili se mezi sebou a nevšímali si mě. Když se mě konečně jeden zeptal, co mám za problém, ani si písty pořádně neposlechl a řekl: „No to je jasný. Zdvihátka."

Zdvihátka ventilů? Kdybych tak věděl, co bude následovat.

Za dva týdny jsem přišel, zaplatil sto čtyřicet dolarů a velmi pečlivě jsem motocykl znovu zajížděl při nižších rychlostech a teprve po patnácti stovkách kilometrů jsem otevřel plyn naplno. Asi ve stodesítce se motor znovu zadřel a v padesátce uvolnil, úplně stejně jako předtím. Když jsem se vrátil do opravny, tvrdili, že jsem stroj řádně nezajel, a po delším dohadování nakonec souhlasili, že se na mašinu znovu podívají. Udělali generálku a řekli mi, že tentokrát udělají rychlostní zkoušku motoru oni sami.

Zadřeli ho.

Po třetí generálce ve dvou měsících vyměnili válce, namontovali do karburátoru větší trysky, seřídili motor, aby se zahříval co nejmíň, a řekli, abych s motorkou nejezdil moc rychle.

Stroj byl umaštěný a nestartoval. Zjistil jsem, že svíčky jsou odpojené, takže jsem nasadil kloboučky a nastartoval, a co neslyším: uvolněná zdvihátka. Neseřídili je. Upozornil jsem na to opraváře, mládenec v montérkách přišel se špatně nastaveným kalibrovacím klíčem, rychle obkroužil hliníkové kryty zdvihátek a zničil je.

„Mrknu se, jestli nemáme nějaký ve skladě," poznamenal.

Němě jsem přikývl.

Přinesl si kladivo a majzlík a začal kryty uvolňovat. Za chvíli prorazil plech a já jsem s hrůzou spatřil, že bije rovnou do hlavy motoru. Při dalším úderu minul majzlík, praštil kladivem do těla válce a urazil okraj dvou chladicích destiček.

„Nechte toho," požádal jsem ho zdvořile a připadal si jak ve zlém snu. „Dejte mi nějaké nové kryty a já si to odvezu, jak to je."

Úryvek 4

Mašina je na tom podobně. Najezdil jsem na ní přes čtyřicet tři tisíc kilometrů, takže se z ní stává pomalu veteránka, na silnicích jsou ale k vidění ještě starší stroje. Domnívám se, že se mnou bude většina motorkářů souhlasit v tom, že člověk získá ke každé mašině zcela osobitý vztah, který se nedá přenášet na jiný stroj. Jeden kamarád má stejný model jako já, dokonce stejný rok výroby, a jednou ke mně svou motorku přivezl na opravu, a když jsem s ní pak vyrazil na zkušební jízdu, nevěřil jsem, že ji vyrobili ve stejné továrně. Všiml jsem si, že kamarádova motorka má osobitý chod, jedinečný zvuk a jízdu, úplně odlišné od mého stroje. Neříkám, že kamarádova mašina je horší, je prostě jiná.

Možná by se dalo mluvit o osobnosti. Každá mašina má vlastní osobnost, kterou bychom mohli definovat jako intuitivní, ucelený souhrn všech vědomostí a pocitů spojených se strojem. Osobnost motorky se neustále mění, obvykle k horšímu, ale někdy vás překvapí změnou k lepšímu. A osobnost stroje je skutečným předmětem údržby motocyklu. Nové mašiny jsou krásné neznámé a podle toho, jak s nimi zacházíte, rychle degenerují na nespolehlivé mrchy nebo dokonce invalidky, můžou se ale také změnit na zdravé a veselé kamarádky. Moje motorka se přes vražednou péči z rukou těch takymechaniků obstojně vzpamatovala a vyžaduje stále méně oprav.

Videa

Instagram

Motodenik.cz

© 2010-2017 motodenik.cz, Pointera Solutions s.r.o.