Vášnivý motorkář generál Pavel

Generála Petra Pavla doprovázeli i na výletu po Normandii, jehož jsem měl možnost se rovněž účastnit. Generál Petr Pavel se totiž svého motorkářského koníčku nevzdal ani na svých zahraničních cestách. Užívá si ho i ve své současné funkci předsedy vojenského výboru NATO v Bruselu. A právě během týdenního výletu vznikl následující rozhovor:

Jezdíte svižně, učil jste se řídit motocykl jako samouk, nebo od někoho?

Můj táta měl kdysi půllitrovou Jawu OHC, od ježdění mě ale spíš zrazoval. Sám se na ní dvakrát podíval do pole, takže věděl, co to obnáší. Měl jsem však štěstí učit se od jiných. Většinou jsem jezdil se zkušenějšími. I dnes mám kolem sebe skvělé jezdce, stačí se na ně jen dívat a člověk se učí.

Motorkáři jste obklopený i ve svém ochranném týmu, který má v Bruselu na starosti vaši bezpečnost. Být motorkářem je pro tuto práci podmínka?

To by bylo poněkud zvláštní kritérium! Byla to spíše náhoda. Tři čtyři motorkáři se objevili už v ochranném týmu, který jsem měl jako náčelník Generálního štábu Armády České republiky. Jakmile kluci zjistili, že mám motorku, dali jsme to dohromady. Když jsem se dostal do Bruselu, neměl jsem důvod tým měnit. Navíc se rozšířil a náhodou opět přibylo pár motorkářů. Při jejich profesi to tak nějak patří k životnímu stylu.

Členové vašeho ochranného týmu k vám chovají přirozený respekt. Když si vzpomenu na svá vojenská léta, už po roku 1989, takové vztahy jsme s nadřízenými rozhodně neměli. Jak to děláte?

Moje první služba v armádě byla u speciálních sil. Kluci tam byli vybíráni. Pracovalo se v malých skupinách, jeden závisel na druhém. Jako velitel jsem s nimi prožíval úplně vše. Když se šlapalo hodně kilometrů, šlapali jsme je všichni, když se v lese mrzlo, mrzli jsme všichni. Vztah podřízeného a důstojníka byl přímý a založený na uznání. A tohle jsem si poté s sebou nesl pořád.

Mají dnes motorky v armádě ještě svoje místo? Jako malý kluk jsem potkával kolony s regulovčíky. Dnes už moc vidět nejsou.

Dnes už v ozbrojených silách motorky opravdu téměř nejsou. Výjimkou jsou speciální síly, vojenská policie, hradní stráž. Je to přirozený vývoj, motospojky již nejsou zapotřebí.

Vraťme se k vašim motoristickým začátkům. Od kolika let jezdíte?

Moje první moto zážitky byly na starém mopedu Stadion, který měl tak vyšeptané válce, že už téměř nejezdil. Aby to nezdechlo, musel jsem pořádně přišlápnout. Bylo to úžasný, protože sem tam to jelo i 30 kilometrů za hodinu. Potom to byly různé pospravované pionýry.

A první silnější stroj?

Na vysoké škole jsem si za peníze z brigády koupil první třistapadesátku. Moc jsem si ji ale neužil. Asi po půl roce mě z ní sestřelil mladý kluk, který poprvé řídil auto. Motorka vzala za své. Měl jsem ale jen potrhané vazy v rameni a pár odřenin. Jinak to musím zaklepat, z motorky jsem žádné zranění naštěstí neměl a žádné snad mít nebudu.

Jaké stroje vaší motorkářskou dráhou projely?

Hodně jsem se vybláznil na Suzuki 650 Dakar. Pak jsem měl hondy, yamahu, ke svému velkému překvapení jsem nakonec skončil u BMW R1200 GS.

Proč k překvapení?

Nikdy jsem si nedovedl představit, že bych měl mít BMW. Považoval jsem ji za bafuňářskou motorku. GS jsem nechtěl už vůbec, ale musel jsem uznat, že je to velmi univerzální motorka hlavně na dlouhé cesty i rozbitější terény, jízdu ve dvou s bagáží, na to projet se i trochu sportovně. Tahle motorka je největší univerzál.

Vždy jste se držel cestovních endur, jiné motocykly vás nelákaly?

Z praktických důvodů. Zpočátku jsme cestovali se ženou s bagáží, takže jsem se vždy poohlížel po bezpečné, cestovní motorce. Ale nebyla to vždy jen cestovní endura. Měl jsem i Hondu CBF1000 nebo Yamahu TDM 900 stovku. To jsou vše motorky, které mohou jezdit i relativně sportovně.

Něco ještě rychlejšího vás nelákalo?

Právě že ano. Lákalo. Ale vím, že bych neustále zkoušel, kde jsou hranice, až bych na to možná přišel – a to by bylo pozdě. Proto se raději držím toho, co mě udržuje v klidu a pohodě, a adrenalin raději moc nepokouším.

Kam nejdál jste se vydal na motorce?

Spíše jsem využíval šancí brát si ji s sebou na pobyty v cizině. Když jsme byli v Anglii, procestovali jsme ji téměř celou. V Česku byly povinné Alpy a Dolomity. Tady z Bruselu jsme kromě Belgie procestovali Nizozemsko, část Německa, kus Francie. Jednou bych si rád splnil delší cestu kolem Evropy. Pět šest týdnů. Rád bych se podíval na jih, projel víc ze Španělska, Francie, Portugalska a vrátit se například přes Černou Horu zpět.

A jakou jste podnikl na motocyklu nejdelší cestu na jeden zátah?

V roce 2005 jsem studoval v Anglii na Královské akademii obranných studií a rozhodl se přivézt si na dopravu po Londýně motorku. A umanul si Yamahu TDM 900 z Olomouce, kde jsme tehdy bydleli, do Londýna dovézt. A to najednou, bez přestávky. Vyšlo to asi na 1 500 kilometrů. Hrozně pršelo, prvních 500 kilometrů jsem jel v dešti. Špatné počasí bylo i po další tisícovku, neuschnul jsem. Poprvé jsem si taky ověřil, že se dá usnout i na motorce.

Přečkal jste to bez havárie?

Sjel jsem z trajektu a zbývalo mi dojet asi 20 kilometrů z Doveru do Londýna. Byly tři hodiny ráno. I když je dálnice M4 hodně široká a má čtyři až pět proudů, skoro mi nestačila. Jednou jsem se probudil až na krajnici. To byla nejdelší jízda, kterou jsem absolvoval.

Co Belgie a motorka? Kde to je nejlepší?

Z Bruselu musíte jen minimálně 60 až 80 kilometrů, než to začne být motorkářsky zajímavé. I menší okruh vás tedy nakonec vyjde na 300 kilometrů i více. Pokud mě nedonutí kontrolka, z motorky jen tak neslezu. Nejvděčnější belgické motorkářské destinace jsou na jihu v Ardenách a pak u jižní hranice s Francií směrem k Lucembursku. Normandii jsem plánoval už před osmi lety, vyšla mi až teď.

Jezdíte na motorce i v Bruselu, do práce?

Bylo by to fajn, ušetřilo by to spoustu času. Můj ochranný tým je ale velmi přísný, vůbec to bohužel nepřipadá v úvahu.

Na našem normandském výletu jste mě překvapil encyklopedickými znalostmi, o místech, jimiž prošla druhá světová válka. Máte takový přehled, nebo si vždy památky dopředu studujete?

Tak trochu oboje, vždycky se snažím se alespoň něco o oblasti, kam jedu, dovědět. Mám v tom příklad od svého táty, když někam jede, trasu si dopředu co nejpečlivěji zmapuje, projede si ji na internetu. Dovedl to k dokonalosti, skoro pak už ani nikam jezdit nemusí. Ví, co bude za kterým rohem a jak to tam bude vypadat.

Pozornost k detailu jste po něm převzal?

Já to až tak detailně nedělám, ale je pravda, že chci vědět dopředu. Možná se bojím, abych o něco nepřišel. Děsí mě myšlenka, že jsem například ujel tisíc kilometrů – a sto metrů ode mě bylo něco úžasného a já jsem byl tak hloupý, že jsem se tam nepodíval. Úplně se tomu samozřejmě vyhnout nejde, ale dnes se informace dají sehnat snadno. Snažím se, abych nebyl úplně tápající, ale trochu vědoucí.

Říkal jste, že cestujete i s manželkou. Jezdí jako spolujezdec?

Jezdili jsme spolu poměrně dlouho, několikrát jsme spolu byli v Alpách, procestovali jsme Česko, projeli jsme Anglii. Při jednom výletu z Belgie do Lucemburska nám ale podjelo na mokrých kolejích kolo, víceméně jsme se jen lehce otřeli o pletivo, jenže Eva o něj chytla kolenem a nohou urazila zadní kufr. Natrhla si sval na pravém lýtku a od té doby se jezdit bála. Teď už ji to přešlo, ale říká, že už ji nebavilo jezdit za mnou a klovat mě neustále zezadu do přilby. Chtěla by vlastní motorku. Pořídila si dokonce i řidičský průkaz, už jen vymýšlí, jakou motorku pořídit.

Armádní generál Petr Pavel

Narodil se v roce 1961. Vystudoval vojenské gymnázium a vojenskou akademii, studoval i na několika prestižních zahraničních vojenských školách. V armádě začal u výsadkářů, přesunul se k vojenskému zpravodajství, velel speciálním silám. Účastnil se zahraničních misí, nevyhýbal se zapojení do ostrých akcí. V letech 2012 až 2015 byl náčelníkem generálního štábu, což je nejvyšší vojenská funkce v České republice. Od roku 2015 zastává nejvyšší vojenský post v NATO, je předsedou jeho vojenského výboru. Mimo mnoha jiných ocenění je držitelem Řádu čestné legie, nejvyššího francouzského státního vyznamenání.

Další články z rubriky: