Cenduro vítanie jari - Detva 2011

Robert a Magda 7.5.2011

fotka

Poslední dubnový víkend patřil druhému setkání členů a příznivců webu CENDURO - stránek o cestování na motorkách, pobytu v přírodě a motocyklech kategorie cestovní enduro. Na akci přijelo více než 100 účastníků z ČR o SR a na trasu orientační vyjížďky po krásných klikatých, stoupajících a klesajících cestách i místy hodně rozbitých cestičkách vyrazilo 23 týmů na cca sedmdesáti cestovních endurech. Zpestřením 232 km dlouhé trasy bylo i 12 úkolů, které účastníci plnili. A v následujících řádcích si můžete přečíst report od jedné z posádek.

Jaro. Konečně přišlo. A když už ho tady máme, je potřeba ho pořádně přivítat. Jaro se dá přivítat různě, můžete někoho políbit pod rozkvetlým stromem, můžete koupit manželce nové auto, můžete si udělat pěkný večer s lahví vína nebo můžete… Nebo můžete vzít motorku a strávit víkend v lesích s podobně postiženými lidmi. A že jich není zrovna málo! O tom jsme se mohli přesvědčit na akci s názvem „Cenduro – Vítanie jari 2011“, kterou připravil mezinárodní tým organizátorů, členů diskuzního fóra Cenduro, fóra zaměřeného na majitele cestovních endur všemožných značek.

Tentokrát to vypadá na silnější kávu. Především už to nebude jen projetí se "kolem komína"...Detva je o trošku dál než Beskydy, do kterých to máme ze Zlína na jeden větší hod kamenem. Jakmile se na stránkách Cendura objevily detailní informace a možnost přihlášení, Robert moc neváhal, trochu jsme to zkonzultovali a bylo jasné, že pojedeme. Robert i jeho batůžek jsou přihlášení, natěšení...

Zhruba v této době proběhla objednávka na kompletní sadu hliníkových kufrů ve Velké Bystřici – a termín dodávky byl stanoven na pohodový termín...někdy koncem března... Jojo, Bystřa prostě nezklamal – nechal nás pěkně v napětí a přesně 24 hodin před plánovaným odjezdem do Detvy (tedy 29.dubna odpoledne) nám začal montovat kufry :o)...a namontoval. Tentokrát vyšlo i počasí – pozdní večerní návrat do Zlína se obešel bez deště.

Páteční odjezd jsme původně plánovali kolem 13 až 14 hodiny, chtěli jsme si cestu pěkně užít, pokochat se krajinkou, výhledy a tak podobně. Nakonec se to semlelo kapánek jinak, na poslední chvíli nás ve Zlíně zastavila vydatná jarní bouřka, ale zas tolik to nevadilo. Chvíli jsme počkali a setkali se s Honzou + Dominikou a Radkem + Veronikou v Dolním Němčí. Zvolili jsme nejkratší možnou trasu, bylo už přeci jen trochu pozdě. Cestou se přidali další účastníci, dva kluci z Čech a taky skupinka přátel zo Slovenska... a ti nás taky vedli až do Hriňové, kde se jim, už za tmy, podařilo minout odbočku na Biele Vody a taky ztratit většinu naší skupiny... No ale nakonec vše dobře dopadlo, dorazili jsme až k hotelu bez potíží a tma trošku zmírnila kamínky, které pokrývaly celou příjezdovou cestu a dělaly ji docela "dobrodružnou".

Druhý den jsme vstali lehce rozlámaní, přece jenom nejsme po zimě zvyklí sedět tak dlouho na motorce. Po snídani jsme se konečně mohli jít podívat, na čem sem ti lidi přijeli. Vcelku jsem ani nebyl překvapený, složení strojů bylo v podstatě stejné jako na loňské akci – převažovaly motorky BMW a V-Strom, následovány v těsném závěsu Transalpy a Afrikami. Nejde zapomenout ani na Kawasaki a KTM, byť už nebyly v tak hojném počtu. A těch lidí…. Všude kolem samý motorkář, už jsem se pomalu začínal bát, že jsme si spletli cestu a ocitli jsme se na nějakém motorkářském sraze, když se objevili organizátoři a začalo BoRo (starší si vzpomenou).

Co říct k trase „závodu, který se nejel na čas“? A trasa...opět skvěle vybraná, s citem, střídaly se úseky asfaltu s tou „šotolinkou..trochu jenom“, krajina nádherná, kroutící se silnice a silničky, kopce a kopečky, lesy a louky, pláně, krávy, koně, domorodci, opuštěná i obydlená stavení, řeky a potoky, modré nebe, mraky...a na vinoucích se silničkách byly všude vidět motorky...tiše si brumlaly, blýskaly se ve sluníčku... Trasa nebyla obtížná, ve dvou, kdy jeden drží řidítka a je pánem stroje a druhý jen tak lehce udává směr, to bylo na pohodu... No pár míst, kdy jsme si tak úplně jistí nebyli, se našlo, ale kufr jsme nehodili žádný :o). A tak jsme jeli a jeli, drkotali v příkopech krokem, letěli stovkou po hlavní cestě, na poslední chvíli zatáčeli na polňačku, zuřivě brzdili, když se v zatáčce objevil traktor, mávali na děti, několikrát se lehce pohádali, když navigátorka nebo řidič ztráceli pozornost…

Takže náš team to zvládl dobře, moc jsme si to užili...v cíli ještě zbývalo trochu zapojit básnické střevo a bylo to. Uložit GSíčko ke spánku, do sprchy a na pivko...někteří...Radek s Veronikou kvůli domácím povinnostem museli ještě večer odjet domů (mají můj obdiv, že to po těch 230 km poloterénní trasy zvládli ještě dalších skoro 300 km domů – ale přijeli prý zmoklí a po půlnoci) a někteří prostě na chvíli odpadli do peřin – tak například já :o). Robík rozehnal únavu Zlatým bažantem a zaujatou rozpravou o tom, co obout na GSíčko na plánovaný poznávací zájezd na Ukrajinu a Rumunsko a taky o tom, jak překonávat terénní divočinu s baťohem na zadním sedadle...

Večer se odehrával v podobném duchu jako ten předešlý – nikdo nedivočil a nevyváděl, všichni klábosili, sdělovali si dojmy, bavili se, jedli, pili, vyhodnocovali a odměňovali vítěze a nakonec se vesměs přejedli úžasným pečený prasátkem a vším tím kolem. Na noc se konečně zatáhlo a trochu sprchlo – no i ti meteorologové musejí mít někdy pravdu, ne? a ráno nás opět probudilo sluníčko. Posnídali jsme, pobalili věci do už trochu zaprášených a malinko oťuklých kufrů, rozloučili se s Břeťou a vyrazili k domovu. Zpáteční cestu jsme absolvovali osaměle (i když na silnici se semtam nějaké to cestovní enduro objevilo) a zvolili jsme dobrou trasu – přes Bojnici, Ilavu a Brumov... Byli jsme asi jedni z mála, co cestou nevytahovali protidešťové oblečení.

Celý víkend na Detvě byl moc příjemný, poučný a bez sebemenších zádrhelů. Poznali jsme nové lidi, viděli nové neznámé končiny a skvěle se projeli na motorce. A to je přece cílem tohohle cestování a důvodem, proč si lidi cestovní endura pořizují. A pro nás s Robertem to byla taky moc dobrá příprava na naše další cesty, které plánujeme...teď už víme, že projet pár desítek kilometrů po rozhrkaných silničkách ve dvou není rekreace, ale docela dřina...a taky už víme, jak projíždět ve dvou díry malé i díry velké...a že mikrofon mezi řidičem a spolujezdcem není frajeřinka, ale někdy nutnost...

No prostě to stálo za to. Díky všem, kdo se na přípravě a organizaci podíleli. Ono sto lidí už je docela dost...a zvládli jste to na jedničku. Takže doufám, že někdy příště zase na cestách...

 reklama

Videa

Instagram




Motodenik.cz

© 2010-2018 motodenik.cz, Pointera Solutions s.r.o.