Okolo Balatonu

David Zálešák 31.12.2008

fotka

Je 28.8.2008 7:30 ráno a já (Renegade) nemohu dospat, jak se těším na cestu. Vstanu a bez snídaně se hrnu do garáže. Sundávám plachtu z motorky a už se představuji, jak brázdíme maďarské cestičky kolem Balatonu. Plánovaný výjezd je na 9:00, kdy vyrazíme směr Slovensko, kde plánujeme shlédnout Gabčíkovo a dál pak přímo k obrovskému jezeru přezdívanému „Maďarské moře“.

Sbaleno mám už od včerejška, a tak jen dobaluji věci z ledničky a kontroluji stav olejového chladiče, co jsem před týdnem namontoval. Vypadá to, že by neměla žádná závada nastat a tak vytahuji motorku z garáže. Venku je blankytná obloha a na to že je ráno tak i docela teplo. Úplně bych zapomněl říct na jakém mazlovi to vůbec jedu. Je to Honda NX650 Dominátor.



V 8:00 přijíždí další spolucestovatel Alf a ten jede na Suzuki Intruder 1400 stejně jako ten poslední

Špacír, který k nám dorazí až v těsně před odjezdem. Alf se ještě ráno balí, ale nedělá mu to větší problémy, jak mě včera. Musel jsem s sebou ještě táhnout všechno nářadí, kdyby se náhodou dostavil defekt na chladiči, a bojoval jsem docela s místem. Jako hlavní iniciátor výpravy jsem dostal na starosti i navigaci. GPS jsem striktně odmítl, že to není ono. Tak jsem si nagooglil mapy. Jen škoda, že tam hodně cest chybělo, což se nám málem stalo osudným. Ještě dofoukat kola, namazat řetěz a jede se. Něco málo po půl deváté se přiřítil poslední člen výpravy. Hurá, můžeme vyrazit. Rozloučil jsem se se skoromanželkou a tradá na cestu.
Jak už jsem psal, rozhodli jsme se jet přes Gabčíkovo, a jelikož se mě nechtělo pachtit přes Bratislavu tak jsem to řízl směr Pezinok. Na mapě byl nakreslený nádherný les, kde o pár kilometrů výš vede cesta na Babu. Tam jsme už ale byli, tak jsem to chtěl říznout lesem o trochu níž. Už ve vesnici jsme narazili na problém. Ani jedna značená odbočka tím směrem. Ale budiž, asi jim někdo ukradl ceduli.
Podle mapy jsme odbočku trefili, ale jak se ukázalo, cedule tam nebyla schválně. Byl tam po pár kilometrech zákaz vjezdu… a ne jednou. Po zvážení objížďky, která byla docela dlouhá jsme se rozhodli tento zákaz ignorovat. Cesta byla ze začátku krásná. Les byl nádherný. Všude samý potůček. No prostě slovenský ráj. Po ujetí cca 10 km byla na mapě značená odbočka. A taky že tam byla. Jen to byla jen ta první z mnoha :-) Odbočka samozřejmě končila po pár kilometrech ohradou.
No nic, říkám si, pojedeme dál. Třeba je to ta další. Ta už byla… vedla hodně daleko… jenže zase za pár kilometrů rozdvojka. Samozřejmě nikde ani noha, nikde ani ruka… a cedule taky ne. Cesta se pomaličku začala horšit a Alf se Špacírem se dost nadřeli aby udrželi Intrudery na kolech v tom štěrku. Ještě nás čekalo tak půl hodiny bloudění bez konce. Ten les byl snad nekonečnej. Najednou! Kde se vzala tu se vzal „Jeep“ a dva kolíci v něm. Hned jsem zareagoval a zastavil je. Zeptal jsem se na Svatý jůr, kam jsme měli původně namířeno. Borec chvíli koulel očima, jako kdyby nevěděl, že to město existuje, ale nakonec řekl že tam jede taky, ať jedem za ním. Spása… hurá.
Tak jsme se rychle otočili a jeli za ním. Jenomže to jsem netušil že pojede jak dobytek. Sotva jsem se ho držel. Celej zaprášenej, a k tomu ještě odlétající štěrk, štěrk v zatáčkách… no prostě adrenalin jak vyšitej. A ještě dilema jestli se ho držet a ztratit kluky vzadu, které ten dakar očividně nebral, nebo ztratit Jeepa a počkat na kluky. Rozhodl jsme se držet v dohledu Jeepa, zapamatovat si cestu vrátit se pro ně. Ale naštěstí to nebylo třeba. Drželi se nás celkem dobře a nakonec dojeli do města o chvíli později. Za což je chválím, jelikož jet na chopperovi na štěrku není žádná sranda a ještě k tomu se nás držet.
Les už byl konečně za námi a tak jsme vyrazili dál. Před městem Gabčíkovo jsme si zastavili na jídlo. Já hlídal motorky a konzumoval ohřátý řízek z černého kufru. Kluci šli utratit nějaký Éčka.



Bylo cca 13:30 a vyráželi jsme dál směr plavební kanály. Zastavit se tam dalo jen na placeném parkovišti, a tak jsme pomalinku projížděli dál. Zastavili jsme až na odpočívadle hned za hrází. Už jsme byli kousek od hranic a tak jsem si vytáhl vytištěné maďarské mapy. Alf a Špacír už měli v nádrži jen rezervu a nevěděli jsme kde bude nejbližší benzinka a tak jsme se rozhodli vrátit zpět do Gabčíkova, tam natankovat a pak hraničním přechodem rovnou na Gyor. V plánu jsme měl ještě projetí kolem Gabčíkova spodem přes přechod Rajka. Bohužel to nevyšlo.


Vítejte v Maďarsku hlásala cedule. Ještě kousek a jsme tam, pomyslel jsem si. Ale takovej kousek to nebyl. Těsně za hranicemi mi ulítla mapa. Už jsme se pro ni nevraceli, byla naštěstí Slovenska. Naštěstí mají v Maďarsku dobře značené odbočky, jinak se v Gyoru motáme ještě dneska. Cedule hlásali Vezsprém Balaton a tak jsme se jich drželi.



V zápalu sledování cedulí jsem jednu křižovatku projel na červenou a pak jsem na další čekal na kluky v připojovacím pruhu. Ještě že tam nestáli policajti, jinak by to byl dobrej začátek :-)
Tak velké město už nás dál nečekalo a tak jsme jeli jak o závod. Samozřejmě jsme se snažili dodržovat předpisy, takže ta závratná rychlost byla 90ka. Ale i ta stačila na to, abychom se trochu zchladili pro průjezdu rozhycovaným městem. Jednu policejní hlídku jsme potkali. Zastavovali rychle jedoucí dodávku, která jela před námi. Já jsem se jí držel jak klíště, kluci jeli předpisově. Naštěstí jsem byl ve stínu radaru, takže jsem hodil kličku a ujížděl pryč.
Zbytek cesty probíhal bez sebemenších problémů. K Balatonu jsme dorazili něco málo před půl sedmou. Což bylo akorát abychom si našli kemp. Hned první odbočku, kousek před městem Kaszthely, značenou stanem jsme zkusili. Přijeli jsme ke kempu kde vrátného dělal nějakej starej douda a očividně ho jen bavilo zvedat závoru dálkovým ovládáním. Že by se snažil nějak domluvit to ani náhodou. Alfa jsme stanovili naším hlavním překladatelem. Nakonec jsme se ale šli domlouvat všici. Domluva probíhala stylem „ukaž na tabuli obrázek“ a cenu. Po chvíli jsme rezignovali. Stařešina nám na dotaz jestli tam mají restauraci řekl že ne, nebo spíše kroutil hlavou div mu neupadla. Přitom za ním stála cedule jak kráva s nápisem Restauration. Naznačili jsme mu, že se jedeme ještě někam podívat a pak se vrátíme a jeli jsme hledat dál.
Po asi hodině ježdění za cedulemi kempů, které tak náramně v těch uličkách záhadně mizeli, jsme našli ten pravej. Jmenoval se Eldorádo. To už bylo jiné kafé… malý rodinný kemp mezi rákosím s hospodou a krásnou mladou recepční, která už uměla trochu cizí jazyky. Tam jsme se konečně s pomocí vícejazyčné komunikace (anglickočeskoněmecká) domluvili. Sice se na nás dívala tak nějak podezíravě, když jsme po ní chtěli zaplatit jeden stan a 3 people :-) Asi ale nakonec pochopila, že jsme jen kamarádi. Stálo nás to v přepočtu 550,-Kč.
Dala nám lísteček, kde jsme měli vyplnit údaje z občanky a značku vozidla z bezpečnostních důvodů. Dokonce tam byla i kolonka na telefonní číslo. To jsme tam ale nepsali, aby nám pak pořád nevolala :-)


Vybalení probíhalo celkem v klidu. Trochu nás viděsilo pár milionů bzučících komárů, ale jak se ukázalo, působí na ně i přípravky z česka. Chvílemi zněli jak splašená elektrická sekačka na trávu. Udělalo se trochu chladno a tak jsem si chtěl něco obléci. Špacír s Alfem zatím začali rozbalovat stan. Jakmile jsem však rozdělal igelitku s hadrama, zjistil jsem, že jsem si dal do igelitky lahev s tekutým údajným „mýdlem“ vzhůru nohama a všechno mi vyteklo do oblečení. Nic nebylo ušetřeno a mýdlo zůstalo prázdný. Nakonec jsem zjistil, že jsem omylem sbalil šampon. Což bylo ještě horší. Pak jsem večer strávil hodinu nad umyvadlem a pral všechno oblečení. Byl to mazec. Každej na mě čučel co tam dělám… všude pěny… a nešlo to z toho pořádně dostat… ale povedlo se. Rozvěsili jsme prádlo po všech motorkách aby do rána uschlo a chystali se do zalehnout. Já a Špacír jsme se rozhodli, i přes nepříznivě bzučící zelené potvory, spát venku. Spalo se celkem dobře. Teda až na pár opilých rybářů.

Ráno jsme vstávali až kolem 8 hodiny do krásného dne s tím, že vyrazíme okružní jízdu kolem jezera. V klidu jsme se sbalili a hurá na projížďku. Projeli jsme městem Kaszthely kde na kraji najdete Tesco a jiné velké obchoďáky jak u nás a jeli jsme směrem na jih. Cesty byli dobře značené, a tak jsme se vymotali nádherně až na hlavní obchvat, který vás protáhne kolem celého Balatonu. Jenže… co čert nechtěl jsem si špatně přečetl čísílka silnic na mapě a kde se vzala, tu se vzala dálníce M1. A ještě k tomu ve směru, který na mapě nebyl vůbec vyznačen (asi ji nedávno postavili, nebo mají na google starý mapy). No co se dá dělat na nájezdu už se blbě otáčí. Sice jsme neměli zaplacený známky, ale co už… nasadili jsme rychlost a rychle k dalšímu výjezdu… Všude nás strašili cedule „Video Control“… Ale nikde jsme žádný kamery neviděli. Další výjezd byl 4 km daleko, tak to dlouho netrvalo a byli jsme z dálnice pryč. A už jsme si to štrádovali správným směrem po správném čísle silnice :-)
Kde se dalo zajet k vodě, tam jsme zastavovali abychom se pokochali krásným výhledem a udělali pár foto. Jak se blížila 4 hodina tak jsme začali hledat kemp. Ale není to tak jednoduché jak se zdá…. Všude samá ulička ale narazili jsme akorát na privát. A to jsme nechtěli. Hledali jsme kemp u vody, s restaurací a místem na stan. Asi po dvou hodinách projíždění uličkami kolem vody jsme narazili na obrovskej kemp ve městě Siofok. Ještě že jsme tam byli mimo sezónu, jinak by jsme se tam asi ušlapali.



Zaparkovali jsme máničky před bránou a šli to omrknout. Nikdo si nás ani nevšiml a tak jsme to prošmejdili. Zkonstatovali jsme, že to ujde. Už jsme se chtěli konečně zakempovat a vykoupat. A hlavně jsme měli zase žízeň :-) Teď zase přišla ta chvíle komunikace s recepční. Seděli tam 3 a my jsme samozřejmě zavítali k té prostřední, která byla nejhezčí. Hezky se usmívala, ale jen do té doby, než zjistila, že neumíme jazyky… ty ostatní dvě se jí začali smát. Při snaze se domluvit jen vyvracela oči v sloup. Ale asi po 15 min jsme si všechno vyříkali rukama nohama a šli se zabydlet. Postavili jsme stan, vybalili věci a hurá do vody. Na pláži foukal vítr a tak jsme si zkusili plavání v metrových vlnách. Byli jsme asi 100 m od břehu a teprve jsme vodu měli po krk a byla teplejší jak vzduch. Po osušení jsme zavítali do hospůdky na pláži na pivko a hambáče. Pár jsme jich do sebe kopli. Jedno stálo 350 forintů. Následoval nákup v místním obchůdku a chálka u stanu. Já konzumoval ještě staré zásoby salámu a modlil se aby mě to neprohnalo. A pak zase hurá do druhé knajpy. Tam byl takovej bukanýr a pořád se na nás usmíval… teda spíše na Alfa :-)
Nakonec nám ještě ke stolu donesl svíčku – asi aby na nás víc šli komáři. Po zaplacení jsme šli ulehnout do stanu… nebo spíše zase jen Alf.. my jsme spali zase venku. V noci foukal pořádnej vítr a tak jsem moc nenaspal. Ráno se mi oči rozlepili už v sedm hodin a dostal jsem pořádnej hlad. Tak jsem začal hledat co kde mám, což vzbudilo ostatní a tak jsme se začali chystat na další cestu. Při výjezdu z kempu se ptali odkud jsme a když jsme jim řekli že z ČR, tak na nás vybafli „nashledanou“, na což jsme jim stejně odpověděli a pelášili směr východ. Provedli jsme pár zastávek u stánků se suvenýry ale moc jsme jich nekoupili. Nebyl totiž moc velkej výběr. Cestou jsme odbočili na kemp s nápisem CZ, SK… tak jsme si mysleli že tam umí česky. Jenže měli polední pauzu tak jsme to nemohli prověřit. Cestou ke kempu byl nádherný ranč se střechou z rákosu, kde výborně vařili. Všici jsme si dali steak z prasete. Jen já si dal nějakej divnej druh, jelikož byl černej jak bota a nešlo to ani pořádně ukrojit. Ale chutnal mi, to se musí nechat. Další cesta vedla na velký kopec na který jsme se motali malinkatými uličkami abychom si mohli vyfotit Balaton z výšky. A povedlo se. Otevřel se nám nádherný výhled na jezero. Alf si náhodou všiml, že se mu zakouřilo od výfuku a nakonec vypátral, že mu prolíná prasátko na spojce a vytíká mu kapalina.


Další cesta teda byla na první benzinku natankovat, koupit kapalinu a podívat se jak to vypadá pod krytem motoru. Vypadalo to celkem dobře, a tak pouze dolil kapalinu a jelo se dál. Projeli jsme celé severní pobřeží až k místu, kde jsme poprvé k Balatonu přijeli. Otočili se a jeli zpátky, že zkusíme ten CZ kemp. Ale bohužel jsme dojeli sotva do půlky a na silnici řádili policajti se zátarasy. Ani pořádně nevíme co se tam dělo. Posunkama nám naznačil, ať se obrátíme a objedeme to… Jenže to se nám nechtělo a tak jsme v místě začali hledat kemp. Po půl hodině se nám to podařilo a našli jsme krásný kemp se závorou na začátku. Byl tam mladej kolík co se s námi snažil domluvit anglicky. Chtěli jsme se nejprve ale podívat jak to tam vypadá a tak jsme přemýšleli jak se to řekne. Špacír na něj po chvíli vybafl „kuken sie bitte“ borec se začal jen smát a mávl rukou ať jdeme.

Kemp byl nádherný, udržovaný s přístupem k vodě a tak jsme se šli ubytovat. Zase stejná rutina – zaparkovat, vybalit, postavit stan a šup do vody…. Brr, ta voda od včerejška nějak zchladla. Lezli jsme tam po centimetrech a nějaké maďarské buchty se nám ze břehu smáli. Po koupání jsme se vydali na jídlo do bufetu. Najedli jsme se a dokonce nám i místní motorkáři, kteří tlam měli sraz, koupili pivo. Chvýli s námi pokecali, natočili si nás na kameru a my pak šli při strašné klednře spát. Motorkářů tu nebylo vidět moc. A když ano, tak to byli většinou cizinci. Kudy jsme projížděli jsme byli středem pozornosti. Asi tu mají motorek hodně málo. Dokonce jsme potkali i staré Jawy – ty byli ale místních domorodců.


Ráno nastal poslední den dovolené a také trápení se žaludkem – asi z toho salámu, nebo z toho záhadného černého prasete co jsem snědl. Bublalo to ve mně jak v rychlovarné konvici při bodu varu.
Rozloučili jsme se na recepci a vyrazili k domovu. Tam nám zase řekli „nashledanou, přijďte zas“. Ještě než jsme opustili okolí Balatonu stihli jsme utratit všechny prachy za dárky. Cestou jsme zastavili ještě u jednoho hradu, vyvyšujícího se na kopci, a udělali pár fotek.


Při cestě zpátky jsme se zase zamotali na okreskách a pěkně se naposled vydrncali na maďarských silnicích. Cestou přes Slovensko jsme vůbec nezastavovali. Já se jen modlil ať mi neprasknou střeva. Na hranicích SK- CZ jsme zastavili na benzince a já šel okamžitě zakempovat na WC. Byl jsem tam snad půl hodiny, než to ze mě všechno vylítlo ven. Kluci už na mě za okínkem křičeli jestli nechci pákovky abych to mohl odstřihnout. Natankovali jsme a vyrazili k domovu. Ještě jedna zastávka byla u Mikulova, kde jsme zpozorovali jak Špacírovi padá značka. Našli jsme na zemi kus drátu, přidrátovali a jeli jsme dál.
Další zastávka byla už doma. Už nás čekalo jen vybalování a rozdávání dárečků.
A to je z našeho výletu všechno. Velice se nám líbilo. Balaton je krásné a obrovské jezero. Všude se prohání plachetnice, jachty, prkna na padákách a jiná plavidla na vítr. Byli jsme tam už mimo sezónu a tak tam nebylo mnoho lidí a také nebylo takové teplo. Ale bylo tam krásně. Ani se mi nechtělo domů.

Další články z rubriky:

     reklama

    Videa

    Instagram

    

    Motodenik.cz

    © 2010-2017 motodenik.cz, Pointera Solutions s.r.o.