Irán Díl druhý – krok do neznáma

Irena Hrzánová 7.11.2009

fotka

Až doposud jsme projížděli více čí méně známými oblastmi, místy, o nichž jsme věděli, co nás čeká. Nyní přišel čas vstoupit do míst neprobádaných. Do země, kterou známe jen zprostředkovaně z knih či cestopisů. Do země s naprosto cizími pravidly, mezi lidi s odlišnou mentalitou. Nedokážeme si ani představit, co nás čeká dále, jakmile překročíme hranice a vstoupíme do země islámu, do země ajatoláha Chameneího.

Vpuštěni do Íránu

Za zády máme vojenskou linii opevněných pozorovatelen a základen táhnoucí se od obzoru k obzoru. Pokračujeme kupředu. Časový posun se překročením hranic zvýší o další 1,5hod., takže nemáme času nazbyt.

Přechod hranic je velmi překvapivý. Na Turecké straně malého přechodu (jediného, který umožňují vstup pro cizince do Íránu) vše vypadá dost nuzně. Tísní se tu Íránské autobusy plné lidí jedoucích z nákupů. Další kategorií jsou dodávky plné zboží. Jinak nic. Jen my.


Dvojitá posuvná mříž a jsme v Íránu. Z transparentu nás okamžitě vítá místní duchovní vůdce ájatolláh Alí Chameneí a jeho předchůdce ájatolláh Rúholláh Chomejní. Vlasy skrývám pod šátkem. Petr odchází s celníkem a našimi pasy mřížovým labyrintem do srdce hraniční budovy – já už tady nejsem podstatná. Čekám u motorky. Trvá to věčnost. Chlapi zvědavě okukují motorku, ale mě si nikdo nevšímá. Když vstanu z chodníku a jdu k nim – couvnou a odcházejí. To se mám na co těšit!


Vše O.K. Petr září, že celnice vypadá spíše jako letištní budova a všichni jsou moc milí. Ještě sehnat pár razítek ohledně dovozu motorky a je to. Důsledná kontrola zavazadel, kterou postupují místní, se nám obloukem vyhnula. Ale důsledná kontrola čísla motoru ne. Poslední razítko a máme volnou cestu. Jsme vpuštěni do Íránu!

První kilometry v zemi osy zla

První kilometry ukrajujeme doslova s očima na stopkách. Od celnice se do hor táhne vysoký plot s ostnatými dráty. O kus dál jej prolézá jakýsi chlapík a táhne za sebou obrovský kanystr. Linie asi není tak neprostupná, jak se zdá.


Po necelých dvou kilometrech nás čeká poslední kontrola dokladů a jsme definitivně vpuštěni na území Íránské islámské republiky.

První co nás zaujme, jsou kvalitní dvouproudé silnice v každém směru a obrovské kýčovité sochy na kruháčích. Takové čtyřmetrové volavky v oranžové a modré barvě – tomu říkám ten správný kýč! A zvláště když jsou v obležení piknikujících rodinek! Tyto fenomény nás provází celým Íránem…


Do prvního většího města – Maku – přijíždíme až v podvečer. Než se vydáme dál, musíme sehnat u ropné distribuční společnosti NIOPDC kartu, pro tankování benzínu. Maku je vlastně jedna dlouhá ulice zasazená do hlubokého údolí mezi skalami. Přesto společnost nemůžeme najít, proto stavíme u benzínky.


Domorodci ukazují svoji tvář

Ještě než stačíme někoho oslovit, přichází mladík a posunky se ptá, zda potřebujeme natankovat. Okamžitě nabízí svoji kartu. Anglicky neumí, tak se nás ujímá jiný chlapík - Alí. Jakmile s Petrem poodejde, přichází ke mně dvě slečny s dotazem, zda je Petr můj bratr. Odpovědí, že se jedná o mého manžela, trošku sklesnou, ale od dalšího vyzvídání je to neodradí. Prohodíme pár frází a Petr přichází s Alím, který ještě ulovil taxikáře, co umí anglicky. Vysvětluje nám, že kartu už dnes nekoupíme, ale že nám Alí ukáže, kde si můžeme postavit stan a pokračovat zítra. Sedáme na motorku a jedeme za autem Alího, v němž sedí i jeho manželka Leia.

Po chvíli zběsilé jízdy, kdy vyhrává ten, kdo je silnější, resp. rychlejší dorážíme před jakýsi domek a už nás strkají dovnitř, že musíme na čaj…


Alí s Leiou nás usadí v krásném obýváku na nádherný masivní vyřezávaný nábytek. Na obrovském LCD běží arabská obdoba MTV. Sednou si naproti nám a hezky se na sebe usmíváme, protože oni mluví jen fársí a turecky a my máme k dispozici kromě češtiny jen němčinu, angličtinu a ruštinu. Parádní situace!

Zanedlouho přichází ještě 22letá dcera Lia a 18letý synek Behzad. Lia je dost plachá, ale zato moc pěkná (jako ostatně většina holek tady). Behzad je ovšem velmi komunikativní, takže jeho 20 anglických slovíček stačí k záživné konverzaci nad mapou, průvodci a litry čaje. Bavíme se až do doby, než v telce naskočí zprávy, v nichž chodí vojáci v plné zbroji a „čistí“ jakési území. Behzad se jen zasměje, že se nemusíme bát, že je to v Turecku…

Rodiče odešli na bazar nakoupit něco k večeři a my s Behzadem a Liou povídáme a je veselo. Najednou zjišťujeme, že je po deváté hodině a venku tma jako v pytli. Je znát, že jsme dost jižněji (a východněji). Hostitelé zpozorují naši nervozitu a doprovodí nás ven, ať můžeme schovat motorku do Alího řezbářské dílny, kde bude celou noc v bezpečí. Až teď nám skutečně dochází, že se nás hostitelé tak snadno nevzdají.

V rodince se střídají návštěvy jako na běžícím pásu. Vždyť je přece nezbytné, aby byli cizinci řádně ukázáni. A když někdo nemůže přijít, musíme alespoň do mobilu prohodit pár anglických slov (asi jako důkaz naší přítomnosti…). Poté, co přijde Lei snoubenec Jásir, který působí jako úředník (a je na to náležitě hrdý), je komunikace o něco snazší, jelikož umí trošku anglicky. Pořád do nás cpou banány a čokoládové bonbóny, které se tu těší veliké oblibě. Večeře rozprostřená tradičně na zemi nemá chybu. Výborná rýže s kuřecími kousky, smažená ryba, troška opečených brambor, spousta zeleniny a slané mléko, pro našince poněkud nezvyklé. Dokonce se pro nás našla i kapka slaboučkého ovocného vína, ale s díky odmítáme a hostitelům se evidentně ulevilo. Jsme fakt přejedení, ale host je tu velmi vážený, takže se nás pokouší ujíst k smrti a pořád dokola nám něco nandávají na talíř.


Po večeři dorazil i Mehmed, rodinný přítel, co uměl anglicky velice dobře, takže jsem ho hned vyzpovídala, abych zjistila co nejvíce informací, které se nám jistě budou hodit. Probíráme vše od památek po politickou situaci. Nejvíce mě zaujme asi zjištění, že místní obyvatelé vesměs nemají nic proti Američanům, natož cizincům globálně, že oficiální postoj je jen postojem vlády, který je od reálných názorů většiny obyvatelstva naprosto odlišný. No, někde v městečku u Afghánských hranic bychom se možná jen těžko setkali s takovou spoustou tolerance vůči „imperialistům ze západu“. Ale třeba se mýlím!

Ke spánku nám vyklidili Behzadův pokoj, ale spát nás pouští až po ujištění, že nám zítra pomohou sehnat kartu na benzín, zavedou nás do banky a poslední noc v Íránu musíme strávit opět u nich a udělat si trochu času, že nám zorganizují výlet kolem Ázerbájdžánských hranic, kde je to prý nádherné… Je dlouho po půlnoci a my padáme jako koťata pod deky a okamžitě usínáme.


Ty jsi můj cizinec, jen tak mi nepláchneš!

Když vylézáme z pokoje, v obýváku čekají Leia s Liou téměř v pozoru. Alí se ještě povaluje pod dekou na zemi a Behzad se právě vrací z bazaru se snídaní. Tomu říkám mazec! Stůl se prohýbá pod spoustou jídla. Arabský chléb se smetanou a medem je tu asi největší pochoutka. U stolu sedíme jen s mužskou částí rodinky, holky postávají kolem a dolévají čaj. Nedají se přemluvit k přisednutí…

Následuje velké loučení, musíme dál. Já jedu s Leiou v autě a Petr veze Behzada na motorce. Slíbili nám ještě pomoc se sehnáním karty na benzín. Ale všechno je trošku jinak. Leia nás zavede před nějaký domek, z něhož se vyklube místní muzeum. Hoďku tedy společně chodíme po regionálním muzeu – bývalém domě správce oblasti, a kocháme se. Jakmile se někdo pokusí nás oslovit, naši hostitelé ho hned nelítostně odhánějí. Jsme přece „jejich“ cizinci!


Následuje výměna peněz. Jedeme zpátky do města. Jízda s Leiou v autě je hazard se smrtí. Ve skořápce, která má blikačky i řadicí páku zabalené v igelitu se řítíme ulicemi, co to dá. Následuje prudké dupnutí na brzdu (blíží se retardér) a opět plyn na podlahu. Frekventované kruháče jsou zkouškou nervů – důležité je nepovolit! A Leia má velmi pevné nervy!

Po pár strastiplných minutách stavíme na parkovišti. Myslíme, že nás nyní odvedou k bance, ale to se velmi mýlíme! Banky jsou prý zbytečně drahé. Behzad Petra vodí po temných uličkách, kam se zatoulat samostatně zcela jistě znamená neblahé důsledky. My ženské za nimi jen vlajeme. Když konečně trefíme na toho správného mafiána a dojde na směnu, chlapy nás nelítostně vyhodí. Leia mě vede pryč a mě se honí hlavou, zda Petra ještě uvidím. Ale kluci za chvilku přicházejí a Petr s úsměvem konstatuje, že za 200 dolarů máme 1 960 000 riálů. Jsme milionáři!


Znovu do auta a pokračování pro kartu na benzín. Prodává se přímo na benzínce zmíněné společnosti, ale nejsou. S vysvětlením, ať prostě jedeme a normálně tankujeme, se nechceme moc spokojit, ale co nám zbývá…

Loučíme se s hostiteli, kteří se nás pořád nechtějí vzdát a opětovně opakují, ať si vyhradíme poslední den v Íránu. Ještě dostáváme instrukce, kolik stojí benzín, ať nás nikdo nenatáhne a konečně jsme propuštěni. Trošku se nám ulevilo…

První perské postřehy:
• u úředního jednání či uzavírání obchodů ženská nemá co dělat
• zastavit se na ulici = zodpovídat stále stejných 10 otázek
• cizinec = křesťan
• cizinci cestující spolu = bratr a sestra
• když mám doma cizince a známí se na něj nemůže přijít mrknout, dám mu ho alespoň k telefonu, přestože si nerozumí…
• když mobil, tak nejnovější, s GPS
• když nestačí slovní zásoba, jdeme předčítat slovník od začátku do konce
• cizince si nenechám hned tak prchnout, protože jsem ho „ulovil“ já!
• na záchodech fakt není toaleťák a manipulace s krátkou hadicí je zlá…
• klidně jezdi, jak se Ti zlíbí – jen žádné prudké změny směru!
• nedej se zastavit červenou na semaforu, natož chodcem! To zvládne přeci jen retardér!
• auto bez igelitů na stínítkách a páčkách, příp. sedačkách není místní

A pak že my jsme blázni!

Míříme na Tabríz. Krásně se oteplilo, přestože se pořád pohybujeme poměrně vysoko v horách. Silnice jsou pěkné, kvalitní, i provoz je mimo město příjemný. Sem tam sice projedeme vojenským pointem, ale většinou nás pustí po nahlédnutí do pasů a zkontrolování víz. S navigací (pomocí mapy) také nejsou žádné potíže, až na drobné odlišnosti v názvech všechno sedí.

Nedaleko za Maku stavíme a v protějším směru u krajnice zastaví auto s mladíkem. Pořád stojí a na něco čeká. Zanedlouho přikluše holčina na koníku. Má šátek, sluneční brýle, těsné kalhoty a přes ně sukýnku a košili. Mávne na klučinu, koníka „zaparkuje“ u potoka ve stínu stromů a už si to mašíruje k nám.

Po mírném překvapení zavíráme pootevřená ústa a zdravíme se s holčinou. Na koníku jede už pár dnů. Vyrazila z Esfahanu (vzdáleného několik stovek kilometrů) a míří do Turecka a Řecka. Cestu plánuje na půl roku a klučina je přítel, co ji dělá doprovod. Čelisti nám opět klesnou – pak že my jsme blázni!


Tabríz – El Goli


Kvůli dopolednímu značnému zpoždění přijíždíme do Tabrízu odpoledne. Snažit se sehnat v centru nocleh, kde by byla motorka mimo hlavní ulici, a nestálo by to majlant, se nám nedaří, ale po chvilce bádání v mapě a průvodci zjišťujeme, že na konci města v lokalitě „El Goli“ by měl být kemp. Průjezd města se pro mě mění v noční můru, ale daří se nám dorazit do přelidněného parku plného kempujících rodinek, kde se nás okamžitě ujímají lidi, policajti i hlídači a hledají nejlepší místo na spaní. Dokonce si tam můžeme zajet i s motorkou. Paráda!

Večer se sem stahuje snad celé město – masy lidí se promenádují kolem vodní nádrže, jezdí tam na šlapadlech i motorových člunech a vodních lyžích a prostě si užívají teplého večera. Všichni si opět chtějí povídat. Před půlnocí zalézáme do spacáků, venku to ale žije.

Další články z rubriky:

     reklama

    Videa

    Instagram

    
    

    Motodenik.cz

    © 2010-2019 motodenik.cz, Pointera Solutions s.r.o., supported by AmbitionPro, s.r.o.