Motodenik.cz - Irán - Díl třetí - objevování krás Středního východu

Irán - Díl třetí - objevování krás Středního východu

Irena Hrzánová 15.11.2009

fotka

První den v Íránu byl velice intenzivní. Je nám jasné, že musíme zvolit trochu jinou taktiku, jinak nebudeme pány svého času. Ale možná je to tak správně. Írán je zejména o setkávání s lidmi. A spěch, ten tu nepoznáte jinde, než za volantem. Pomalu si zvykáme na jiné životní tempo…


Ranní modlitba
Jaké že je v Íránu v parku města velikosti Prahy to nejlepší probuzení? No přece když Vám cca 20 metrů za stanem cca 50 Ázerbájdžánců začne vykonávat ranní modlitbu za bujarého zpěvu a tleskání. Takové místní zpívánky. Petr nemůže u ničeho chybět, tak se jde přidat. Komunita ho velmi rychle přijme mezi sebe, vtáhne doprostřed kroužku a společně zpívají oslavné ódy na Petry a Českou republiku. Všichni se u toho náramně baví. Když se vrátí s foťákem, tak vytáhnou foťáky i místní a navzájem se fotí u zpívání – ranní idylka!
Pohybovat se v cizí zemi mezi lidmi je vždy intenzivní, ale myslím, že v této zemi slovo „intenzivní“ dostává naprosto jiný rozměr…

I tady mají dálnice
Pokračujeme směrem na Teherán, kterému se ovšem chceme vyhnout a cestu stočit na jih, směrem na Esfahán. Hned za Tabrízem najíždíme na dálnici. Dálnice jsou zde placené, ale motorky na ně nesmějí. Nás s takovým obrem, jakým je náš GSák nejenže nevyhodili, ale dokonce jsme ani neplatili, protože jsme se nevešli do místních tabulek. Paráda. Časem zjišťujeme, že na dálnicích je prakticky nulový provoz, takže si sem jezdíme po větších městech vysloveně odpočinout. Za každou zatáčkou se ale schovávají policajti s radarem, takže předepsaných 120km/hod. se snažíme opravdu dodržovat. Írán je obrovská země, mnohem větší, než Turecko, které se nám vloni zdálo tak dlouhatánské. Přejezdy mezi jednotlivými městy, které na mapě vypadají jako 60km, se většinou blíží 500km. Úplně jiné měřítko, než na které jsme zvyklí… Před Teheránem se stáčíme na Saveh, což je městečko ležící pod horami. I silnice nižší třídy jsou v této oblasti ve výborném stavu a přesuny, jsou až na ty začínající vedra příjemné. Kolem Teheránu se krajina halí do šedavého hávu. Je zde koncentrován průmysl a pro našince celkem nedýchatelno. Nechci vidět, jak to musí vypadat přímo v Teheránu!




Další den mineme Saveh a přes Delijan míříme na Kashan. Silnice se zúží a začíná se kroutit! Petr je ve svém živlu – po týdnu v sedle konečně zatáčky! Ale netrvá to dlouho a staví nás vojáci, protože jsme odbočili z klasických turistických tras. Po kontrole víz a krátkém vyzpovídání kam máme namířeno, můžeme pokračovat.



Do Kashanu, jednoho z turistických center na cestě z Teheránu do Persepolis, přijíždíme po poledni. Hned se nás opět ujímají domorodci a pomohou nám najít nocleh a vysvětlí cestu k památkám, které chceme vidět. Nejprve Fin Garden.



Tak takhle vypadají rajské zahrady!
Vydat se do zahrad v pátek, kdy mají muslimové (tak milující zeleň a vodu) jediný den volna – to není moc dobrý nápad! Zácpa je naprosto šílená, ale nakonec se nám podařilo prorazit si cestu masou aut, autobusů i lidí a vcházíme do zahrad. Perská představa ráje je ovšem na hony vzdálená od té naší, současné. Středobodem areálu jsou dva obrovské prameny, z nichž je pomocí důmyslného vodovodního systému vedena řada kanálů a fontánek, v nichž se ráchají děti. Mezi kanálky vedou betonové chodníčky a ve volných plochách roste mnoho stromů, co hodně pamatují. Tráva spíše sporadicky – přeci jen je město situováno na okraji pouště. Vše je obehnáno vysokou zdí, kterou přerušuje jen mešita, muzeum a jídelna.




Všude jsou masy lidí, které vyplňují každý volný prostor. Ženy (většina zahalená v čádorech) ve skupinkách cupitají s dětmi za muži, ale zvláštností nejsou ani partičky mladých lidí, které obsadí méně frekventovaný kout a oddávají se piknikování. Dozvídáme se, že zde byl v roce 1852 zavražděn národní hrdina - „dobrý politik – Amir Kabir“, který se snažil zmodernizovat zdejší systém, ale nepodařilo se… Když si představím, že po dlouhé cestě pouští, si poutník v dávných dobách mohl odpočinout ve zdejším vlhkém vzduchu ve stínu stromů a poslouchat zurčení vody, možná přeci jen začínám chápat pojem „rajská zahrada“. Po prohlédnutí areálu míříme zpátky do města. Vymotat se odtud ale vůbec není jednoduché. Objíždíme areál – dav se před námi otvírá a opět uzavírá – a stojíme v zácpě autobusů a aut. Nějaký policajt se to tu snaží řídit. Najednou nějaký chlapík stojící před námi začne couvat. Netušíme proč. Přehlédne ovšem, že za ním stojíme a máme po stranách kufry. Íránci jsou vůbec naprosto příšerní řidiči. Když nás míjí o centimetry, začne mu Petr mlátit do auta a společně s dalšími křičet ať stojí, ale pozdě. O pár cenťáků minul mojí nohu, kufry ovšem už ne a smýknul s námi dozadu. To jsme samozřejmě neustáli a praštili s sebou…



Přiběhl policajt, řidič i lidé z okolí. Zvedli jsme motorku, ale kromě promáčklého kufru a hnuté konstrukce nic. Ještě, že nemáme žádné papíráky, ale pořádné dvoustěnné bytelné hliníkáče. Petr je pěkně vzteklý, ale mávne, že je vše v pořádku. Davem si razí cestu zpátky a s radostí parkujeme motorku před hotýlkem.



Pěší prohlídka města pak všechno srovná. Navštívíme ještě velkou mešitu s náboženskou školou madrasou, staré kupecké domy s fontánkami a unikátními větracími věžemi (v jednom takovém je i náš hotýlek) a nějaká ta mauzolea, která jsou v těchto končinách na každém kroku. Všechny mešity jsou tak barevné – nádherně projasňují celé hnědavé okolí. A jakmile spadne soumrak a město se rozsvítí – jako v pohádce!



Přestože muezzin již dávno odzpíval své večerní zvaní k motlitbě, potulujeme se ještě městem. Škoda jen, že bazar je už dávno zavřený. Okrají pouště do Esfahanu kolem vojenské linie
V Kashanu opět vjedeme na dálnici, která nás dovádí přímo na okraj Esfahanu (jednoho z nejkrásnějších a historicky nejbohatších měst v zemi). Pohybujeme se na samém prahu pouště. Kousek od silnice jsou hory a za nimi již jen několik stovek kilometrů pouště.



Dálnice je prakticky po celé své délce kopírována linií vojenských stanovišť a základen. Nechybí polozakopaná protiletadlová děla (samozřejmě s posádkou) a v pravidelných intervalech i větší základny obehnané zdí a ostnatým drátem, jištěné předsunutými stanovišti. Sem tam zahlédneme dlouhé řady tanků a vojenských aut. Ale žádné kontroly se nekonají. Že by bylo očekáváno nebezpečí z pouště? Nebo spíš preventivní ochrana úzkého pásu hor, kudy se může nepozorovaně přiblížit záškodník? Kdo ví. Ale každopádně vojáci v nás probouzeli spíše pocit bezpečí, než naopak…



Do Esfahanu dorážíme za dvě hodinky. Najít ubytování není problém. Jeden hoteliér nám skočí prakticky pod kola a navádí nás k sobě. Je to na hlavní třídě a nacházíme tam 3 cestovatele. 2 kluci a jedna holčina se na Afrikách 750 vrací z Nepálu přes Indii a Pákistán. Blázni. Mysleli jsme si, že cestujeme celkem daleko, ale tihle lidičky nám to těžce vyvrátili a naší cestu degradovali na výlet za komín. Na internetových stránkách Marion (http://www.fernweh-weltweit.de/) jsme zjistili, že se jedná o celkem zcestovalou slečnu…



Krásy Esfahanu
Spíme sice ve trojce bez ramínek se štěnicemi, ale moc času v tomhle brlohu snad trávit nebudeme. Okamžitě vyrážíme do města. Brzy se nás ujímá teacher Alí, který se chlubí tím, že vyučuje na vysoké škole, mluví 6ti jazyky, píše průvodce a dokonce napsal i kapitolu do Lonly Planet. Zcela nezištně nás jen tak v pantoflích a teplákách provádí po většinu dne po městě. Navštívíme klasický bazar pro místní (s autentickým obědem v místní jídelně), řemeslníky vyrábějící keramiku, dlaždice, nádobí, ubrusy, koberce, kovotepce – vše s ukázkami tradiční výroby. Teacher nás vždy někam zavede, usadí a prohlásí „dívejte se a učte se!“. Protáhne nás i několika nádhernými mauzoley a mešitami, jen klasickým turistickým lákadlům města se vyhýbá, že prý tam v klidu trefíme sami.



Taxíkem se přesuneme (je to fakt zážitek!) až na kraj města k Ohňové pevnosti, kterou považuje za naprostý unikát. Stavíme se ještě u „chvějících se minaretů“ (když se jedním začne třást, druhý se rozechvěje také), ale to už se loučíme, protože máme jen jeden den a chceme vidět i ty klasická turistická lákadla.
Sami pak pokračujeme k mostu Si-o-Seh Bridge přes Zayandeh River, který je architektonickým skvostem, ale nad vyschlým korytem řeky vypadá trošku nepatřičně. Dle šíře koryta ovšem soudím, že každoročně nastává jeho doba. Odtud jdeme na druhé největší náměstí na světě Imam Square, kterému vévodí obrovská modrá mešita Imam Mosque. Samozřejmě přicházíme pozdě, takže se na první nádvoří dostáváme jen v čase večerní motlitby, ale projít si ji nemůžeme. Zato alespoň pořídíme pár krásných nočních fotek. Ráno se ještě jednou vracíme a rozhodně to stojí za to! V ranním měkkém slunci a s minimálním počtem turistů si vychutnáváme monumentálnost tohoto místa. Nádhera. Ohromující!



Otáčíme na západ

V dopoledním hustém provozu opouštíme Esfahan. V místní dopravě se opět na nějaká pravidla nehraje – vyhrává ten silnější, resp. drzejší. Ani houkající sanitka nemá rozhodně přednost v jízdě, což mě trošku děsí. Po 30ti minutách jsme se konečně vymotali z centra na periferii a tu si Petr vzpomněl, že mu v hotelu po zaplacení nevrátili pasy! No paráda! Z představy tohle absolvovat ještě jednou je mi špatně. Ale co se dá dělat. Tak otočit se a zpátky do toho blázince. Když nasupěná vlítnu na recepci, chlapík se jen usměje a prohodí, že se mu stává poměrně často. Tahle příhoda nás stála 60 zbytečných kilometrů a velkou část nervů, které jsou na dranc…



Trefili jsme správný směr, takže z přelidněného velkoměsta (přes 2 miliony obyvatel) na kraji pouště konečně míříme zpátky do hor. Příjemně se ochladilo. Projíždíme kolem třítisícových velikánů, jejichž vrcholky jsou pokryté sněhem. Přes Daran, Aligudaz a Borujerd jedeme po větších silnicích, ale pak se odkláníme na dvojkové směr Nahavand a dáváme vale kamionům. Sem tam se sice objevují vojenské kontroly, ale bez potíží projíždíme. Pěkné zatáčky, slabý provoz, opět chladno a vzápětí i nepříjemný déšť. Další kilometry v nemokách. Místní vůbec neumí jezdit v dešti – je to fakt srandovní. Dravci silnic jsou najednou krotcí jako beránci. Ale nesvítí ani nyní…



V dešti dojíždíme do Nahavandu a stavíme stan za kopečkem u silnice. Tato oblast je plná vojáků a vojenských linií, tak raději zůstáváme u silnice, ať nevyvoláme zbytečný omyl. Máme fakt kliku, protože zrovna na stavění stanu a zdlábnutí večeře přestává pršet. Jako na objednávku! První noc v oblasti íránského Kurdistánu dopadla dobře. Ráno je obloha vymetená a my pokračujeme dál. Před Hamadanem odbočujeme na Kangavar, kde místo Anahita – Temple navštěvujeme mnohem zajímavější věc. Ve vedlejší vesničce se vypalují cihly. A to tím způsobem, že se z hlíny zhotovené polotovary naskládají do jakýchsi širokých válců, celé těleso se ze všech stran kromě vršku zamaže hlínou – jen vespodu zůstane otvor, v němž se rozdělá oheň a po nějaký čas se udržuje. Přijde mi, že většina cihel musí být spíše vyuzených, než vypálených. Takovýchto těles je kolem vesničky strašná spousta.


Ali-Sadr-Caves

Pokračujeme k jeskyním, které jsme našli na mapě, a nejsou daleko z naší cesty. Nejprve jsme trochu tápali, ale nakonec ze silničky odbočovala „highway“ lemovaná dvěma řadami lamp. Asi jsme dobře. Tato „příjezdová dálnice“ objela celý kopeček, najednou se zúžila a po položeném plechu jsme přejeli přes výkop přímo do brány obrovského turistického komplexu. Musím říct, že když je u silnice odbočka k památce, tak je památka vždy monumentální!
Areál s hlídaným parkovištěm obehnaný plotem hostí několik restaurací a mešit, turistický bazar a park s malou poutí. Vstup do jeskyní Ali-Sadr-Caves je ne nepodobný letištní hale. Zvenku i zevnitř. Na místní poměry je sem velmi drahé vstupné a my jsme napjatí, co nás čeká.


Když začneme sestupovat do podzemí, překvapí nás široké mramorové chodníky. Ale ještě víc se divíme, když se nám do cesty postaví veliké jezero se spoustou loděk a šlapadel a molo. Za chvilku přijíždí průvodce na šlapadle táhnoucí 3 loďky, do nichž se naskládáme, a vyjížďka může začít. Něco takového jsem ještě neviděla. Podzemní systém je velmi rozsáhlý a velmi zachovalý. Prohlídka je dělená na 3 okruhy (2 na loďkách, jeden pěšmo) a celkem jsme pod zemí strávili přes 2 hodiny. Rozhodně stojí za vidění!


Dál se kroutíme po malých silničkách plných zatáček – prostě sen! Ale když si začínáme fakt libovat, asfalt nám najednou skončí pod koly a pokračujeme přes 40 km po prašných hrbolatých cestách. Společně s námi jede mladík v autě. Zjistili jsme, že máme stejný směr. On se ptá místních na cestu a pak nás vždy pustí před sebe. Lítneme celkem rychle – občas pěkný skok, tak to máme brzy za sebou. Ale najedení prachu jsme slušně. Ovšem trošku endura nikdy neuškodí… Ochota policajtů nezná mezí


Z Bijaru nás čeká dalších asi 150km do bývalého centra dávné víry zoroastrianismu – do vesničky – potažmo historického komplexu nad ní - Takht-e-Soleyman (dnes je hlavním centrem příznivců tohoto směru pouštní město Yazd). Dorážíme za soumraku a ptáme se na nocleh přímo u pokladen. Hlídač řekne, že jestli chceme, můžeme jít přímo mezi zříceniny, ale s díky odmítáme (zdá se nám to trochu barbarské) a rozbalujeme stan před branami. Sice tu mají otevřeno od úsvitu do soumraku, ale prohlídku si necháváme až na ráno. Místní nás zvou na přespání, ale omlouváme se s tím, že chceme v noci fotit. Tak alespoň upozorňují, ať si dáme pozor na toulavé psy. Opatrný domorodec ale řekne o naší přítomnosti policajtům a jeden z nich si v rámci bezpečnosti staví stan kousek od toho našeho a pro jistotu tu přespává s námi. To nás celkem dostává. Ráno nás potom částečně provází po nádherné pevnosti s jezerem uprostřed a asi vykládá její historii. Uměl jenom kurdsky, fársí a turecky, takže jsme toho moc nepochytili. Od výkladu se ale rozhodně odradit nedal! Karaftu-Cave


Další zastávkou byly nedaleké jeskyně Karaftu-Cave. Jedná se o několikakilometrový a několikapatrový jeskynní systém plný „místností“, chodeb, průhledů do okolí a „teras“. Při dvouhodinovém prozkoumávání jeskyní se potkáváme se skupinou učitelů, kteří jsou zde na exkurzi, jinak se tu pohybujeme naprosto osamoceni. Paráda!

Šílený cisterňák Z jeskyní pokračujeme zpět do Tabrízu. Lidi se dnes chovají jako šílenci. Pořád se nám někdo lepí na zadek, pokouší se předjíždět v koloně zprava – šílený. Asi nějaké erupce na slunci. Vrcholem dne je zážitek s cisternou. Je strašné vedro a žene se na nás horký vítr z pouště plný zrnek písku, která zahalují okolí do hnědavého mraku. Těžko se dýchá a je pěkné vedro. Padají mi oči, než se mrknu do zpětného zrcátka. Jsme v rychlém pruhu dvouproudovky kousek před Tabrízem. Vidím, jak se nám lepí na zadek cisterna s návěsem. Mrknu na tachometr – ručička právě překračuje 120km/hod. Zpátky do zrcátka a cisterna je zase o kus blíž. Petr stále zrychluje a ručička tachometru se přibližuje ke 140ce a on se nám dál lepí na zadek. To není možné! Blíží se město, což znamená nepříjemné neznačené zpomalovací retardéry. Cisterňák dupne na brzdy a má plné ruce práce. My první retardér přeskočíme ve stupačkách a pak tomu šílenci mizíme. Najednou jsem dočista vzhůru…


Do Tabrízu přijíždíme v noci. Motat se po větším městě v noci v této zemi není moc příjemné. Když už náhodou někdo svítí, tak je to většinou pouze obrysovkami a sporé osvětlení od pouličních lamp na čtyřproudou silnici prostě nestačí. Dost se nám uleví, když dorážíme do El-Goli a uléháme na „našem“ plácku pod dohledem „našeho“ hlídače. Taková „jistota domova“.



Kandovan

Ráno je plný park sportujících lidí. Všichni se protahují, cvičí samostatně i organizovaně, běhají. Dokonce tu jogginguje i pár děvčat v čádorech. Pro našince celkem zvláštní pohled.
Balíme a jedeme do vesničky Kandovan, což je taková íránská Kappadokie. Musíme se sice trochu vracet, ale za zajížďku to rozhodně stojí. Dorazili jsme časně z rána, takže máme dost času porozhlédnout se a ne jen proplouvat s davy turistů. V útvarech podobných pyramidám vzniklých sopečnou činností se skutečně ještě dnes normálně žije. Kolem pobíhají děcka a slepice, lidé si zde žijí svým tradičním životem, který ovšem obhlížejí turisté. Takový živoucí skanzen. Jen rozlohou rozhodně nejde s tureckým bratříčkem srovnat. Zde se jedná opravdu jen o malou vesničku, nikoliv rozlehlou oblast. Ale co se týče autentičnosti, tak Kandovan rozhodně vede!
Přes Tabríz jedeme do Maku. U našich hostitelů se kvůli časové tísni už bohužel nezastavujeme a pokračujeme přímo k hranicím.

Další články z rubriky:

     reklama

    Videa

    Instagram

    
    

    Motodenik.cz

    © 2010-2018 motodenik.cz, Pointera Solutions s.r.o.