Irán - Díl čtvrtý – přichází čas návratu, ale i ten si užíváme

Irena Hrzánová 22.11.2009

fotka

Těch pár dnů strávených v Íránu nás poznamená na spoustu dalších let. Připadám si jako Alenka v říši divů. Před pár dny jsme čekali ledasco, ale to, co jsme v zemi osy zla zažili, to rozhodně ne. Všude, kam jsme jen vstoupili, nás přijímali jako vzácné hosty, jedinkrát jsme se nesetkali se známkami nepřátelství. Škoda jen, že jsme časově omezení. Zhlédli jsme pouze střípek z toho, co může tato země nabídnout. Ale cesta domů také rozhodně nebyla nezajímavá!


Zpět do Turecka

Přechod hranic opět nezabírá víc, jak dvě hodinky. Největším problémem je opět oběhat tu spoustu razítek kvůli motorce, ale Petr už má praxi, takže všechny potřebné úředníky potulující se po areálu vyhledá a sežene potřebná razítka. Jenom personální kontrolór tentokrát chce vidět i můj obličej a ověřit si, že jim Petr nekrade místní děvčata, ale když spolu prohodíme pár slov, bouchne razítko do pasu i mě a můžeme jet.


Dvojité ploty se otvírají velmi rychle a pouští nás do Turecka. Znovu začíná pršet. V klidu a s úsměvem projdeme celní kontrolu. Překvapí nás jen dvojice doktorů v budce, kteří Íráncům měří teplotu a dělají jakousi „vstupní prohlídku“, nás ale nechávají na pokoji a po pár větách nám rovnou udělí razítko. Můžeme jet dál. Zrovna včas. Závory se totiž opět otevřely a prostor se plní odrzlými převozníky ledasčeho a začíná tu být celkem dusno. S hlubokým výdechem sundávám šátek z hlavy a objímám Petra. Tady už je to dovoleno. Opět stojíme pod Araratem, který se opět schovává v mracích. Spadl nám balvan ze srdce a připadáme si tu jako doma. Vždyť už jsme v Turecku – to je skoro Evropa! Zase do zimy!


Chvíle radosti ze šťastného vyváznutí ze spárů Středního východu jsou smyty kapkami chladivého deště. Sedáme na bavoráka a vydáváme se jihozápadním směrem k největšímu jezeru Turecka – k jezeru Van. Opět nás horská silnička vyvádí do výšek nad 2000 m n. m. Pohybujeme se v oblasti sněhových polí, podmáčených luk a zachumlaných malinkých dětí pasoucích stáda ovcí či kravek. Zima nám opět zalézá až do morku kostí a s úsměvem na líci vzpomínáme na Kashanské 40ky. V poušti to nebylo tak špatné… Z uplakaných ledových hor se opravdu dostáváme nedlouho před soumrakem k onomu pověstnému jezeru, které Petr touží od naší cesty do Sýrie spatřit. Letos se konečně poštěstilo! Uléháme na nejvýchodnějším okraji jezera Van mezi zvlněnými kopečky. Nad horami se opět zatáhla mračna a čerti se tam žení. Na nás ale řetízky deště nedosáhly. Jen jsme museli dávat pozor, kam šlapeme. Všude kolem se totiž potulovalo spoustu želv (některé pěkně vypasené!) a šlápnout na nějakou z nich znamenalo nevrlé zasyčení… Vanský Nemrut Dagi

Následující den byl pro změnu ve znamení dusivých veder a oblak prachu, který přinesl včerejší vítr ze syrské pouště. Ale ráno ještě vypadalo vše celkem pozitivně. Ani paprsek slunka sice neprosvítal skrze ocelové nebe, ale v blízkosti jezera bylo velmi příjemně. Projeli jsme pod třetí (či čtvrtou?) nejvyšší horou Turecka Süphar Dagi (4050 m n. m.), která se ještě téměř celá choulila pod sněhovou peřinou.


Nad městem Tatvan se pak tyčí hora jménem Nemrut Dagi (2935 m n. m.) (člověk se nesmí nechat zmást – stejný název patří ještě dalším alespoň 5ti horám v Turecku). Na vrcholu tohoto Nemrut Dagi se ale má nacházet mocný kráter, uvnitř něhož jsou schovaná jezera (studené a horké) a okolí je porostlé bujnou zelení. Kolem kopce se jako had kroutí nezpevněná cesta, po níž se pokoušíme vyjet nahoru. První polovinu zvládáme bez větších potíží. Jen trocha bahna, sem tam hluboký rigol či sněhový jazyk, ale nic nepřekonatelného. Až dále začínají být rigoly hlubší a najednou chybějí i kusy cesty – sněhové sesuvy je vzaly s sebou do údolí. Vyjedeme do ¾ kopce, ale dál to prostě nejde. Co se dá dělat, alespoň jsme se pokusili…

Vedro a prach z pouště
Jižní cestou jedeme stále na západ. Dnes půjde hlavně o krájení kilometrů. Jak jsme opustili vyšší polohy a dostali se do jižnějších míst, klima se rázem změnilo! Teploty vystupují ke 40°C a vzduch je nasycený prachem z nedaleké syrské pouště. Těžko se dýchá. Prach ulpívá na helmách i oblečení, vše se halí do hnědavého závoje, viditelnost sotva 500 metrů. K tomu je velká část silnice v rekonstrukci, takže se veškerá doprava těžce sune po staveništi. Šílený úsek.


S námahou se dostáváme až k Tigridu. Konečně mohu říct, že jsme stanuli u obou veletoků, které ohraničovaly dávnou Mezopotámii. Nacházíme se v oblasti tureckého Kurdistánu. Vojenské kontroly opět trochu zhoustly, ale jinak je vše bez potíží. Ani tankování se ovšem neobejde bez sklenky horkého čaje. Musím konstatovat, že Kurdové se ve všech zemích hlásí ke své původní národnosti a všude jsou to vesměs moc milí lidé. Nikdy jsme s nimi neměli žádné potíže, vždy nás mile přivítali a s úsměvem pohostili… Konečně krásné silničky


V noci se zvedl silný vítr a odvál prach do neznáma, ráno je nebe jako vymetené. My se dostali do částí, kde ještě silnice neprošla rekonstrukcí, takže je relativně úzká, ale kvalitní a plná nádherných zatáček. A k tomu téměř bez aut! Petr je opět ve svém živlu!

Stavíme pouze v Malatyi kvůli jídlu a výměně peněz. Pokračujeme na Kayseri, kde nás nepříjemně zchladil ledový deštík, ale do Göreme už zbývá jenom kousek. Teploty opět klesly k 15°C a když se v našem známém Panorama kempu dozvídáme, že tu včera byla taková vichřice, že porazila 2 statné stromy, za trochu toho deště jsme nakonec rádi! Denní oraz


Úžasná teplá sprcha nemá na celém světě konkurenci. Slast! Dneska nikam nespěcháme. Pomalá snídaně, odstrojení motorky a kultura. Přelidněné přírodní muzeum, kde jsou ovšem nádherně malované skalní kostely, oblast skalních bytů a rozlehlého kláštera Zelve je ovšem jiné kafe. Člověk si tu může prolézat skalky, je tu minimum lidí a nádherně fotogenické útvary – to vše ve třech údolích, takže nepočetné skupinky lidí se rychle rozptylují. Prolézáme spojovací chodbu z jednoho údolíčka do druhého a užíváme si chvilky chození po svých. Poslední zastávkou je pevnost Uchisar, odkud je úžasný výhled do širokého okolí. Večer procházka do městečka, kde jednak napíšeme nějaký ten email a jednak zajdeme do naší oblíbené čajovno-kavárničky, kterou jsme pojmenovali „V ráji“ a přátelsky rozmlouváme s naším starým známým - s majitelem nad sklenkou vínka. Příjemný večer, šumění fontánky, prostě paráda!



Údolí Ihlara

Balení roztahaných věcí je trochu delší, než obvykle, ale přesto se na cestu vydáváme v celkem rozumnou dobu. Jedeme směr Nevsehir a před Aksaray uhýbáme k údolí Ihlara. Kouzelné místo. Říčka Melendiz Cayi zde vyhloubila několik stovek metrů hluboký a několik desítek metrů široký kaňon, v němž (na rozdíl od okolní krajiny) roste mnoho stromů a zeleně vůbec a mezi pustým okolím působí téměř přízračně. Jeho délka je několik kilometrů a do stěn jsou vytesány desítky skalních bytů a kostelíků. Nádhera! V okolí se nachází také mnoho proslulých skalních měst, ale turistů je tu jen hrstka. Spíše než v turisticky přebujelém Göreme to zde působí mnohem příjemněji.


Pokračujeme směrem na Konyu, snad nejkonzervativnější město celé země, ale proslulé tančící derviše nemáme to štěstí shlédnout. Kroutíme se vedlejšími silničkami krásným jezernatým středozemím, až zakotvíme ve městě Egirdir na břehu jezera Egirdir Gölü. Sagalassos

Vlny z jezera nám celou noc šuměly do uší – jako u moře. Nádherné spaní, vodou prosycený vzduch. Přesouváme se do nedaleké Isparty. Kousek od ní se totiž nachází areál archeologických vykopávek – Sagalassos, ležící doslova v lůně hor, k němuž vede naprosto úžasná silnička.



Nikde ani živáčka. Přímo nad areálem se zvedají skalnaté štíty, které poskytují dokonalou ochranu ze severu. Jižní pohled směřuje do rozlehlého údolí. Poměrně zachovalý amfiteátr bych chtěla navštívit za dob jeho slávy, kdy se tu skutečně odehrávala divadelní představení. V tomto prostředí si to nedokážu ani představit. Zbytky paláců s bohatě zdobenými sloupy a členitá nádvoří jsou už jen třešničkou na dortu…

Vodní jeskyně bez vody
Pokračujeme k nedalekým jeskyním, které mají hostit soustavu 7 podzemních jezer. Podzemí je sice krásně nasvícené a z umě instalovaných reproduktorů hraje podmanivá hudba, jen ta jezera jaksi chybí. Až na poslední zbyteček toho největšího jim tak nějak vyschly…


Po úzkých horských silničkách pokračujeme směrem severovýchodním celkem v klidu, dokud opět nedostaneme 265 TYL pokutu za rychlost. Prý tam někde za křižovatkou byla 70ka a my jeli 93km/hod. Mysleli jsme, že když zastavíme hnedle za radarem jakoby na sváču u studánky, pokutě se jaksi vyhneme, ale prevíti s českými bouchačkami si k nám dojeli a za neustálého omlouvání nám pokutu stejně napařili. Úplně stejnou výši, jako vloni… Spaní je ale dnes naprosto ukázkové! Za městem Bigadic na kopečku v nadmořské výšce kolem 500m. Večer jsme svědky nádherného západu slunce!


Výhodou spaní venku je neuvěřitelně rychlé přizpůsobení se časovému pásmu a režimu dne. Dlouho po západu slunce člověk nevydrží dlouho číst či konverzovat, většinou poměrně rychle usíná (a tady se stmívá kolem sedmé). Zato je potom za svítání na nohou svěží jako ptáček. Přijde to vždy samo. Tělo se prostě přizpůsobí. Většinou jsme na cestě od časného jitra, což nám vyhovuje.

Loučení s Asií

Netrvá dlouho a po průjezdu 150km horských kroutivých silniček (místy pěkně rozbitých) se ocitáme opět ve městě – v Canakkale, kam přijíždíme právě včas. Nezbývá tedy prostor pro sentimentality – jen tak tak stíháme koupit lístek na trajekt a už opouštíme Asii na palubě lodi. Přeplouváme přes Marmarské moře a za několik málo chvil se ocitáme na starém kontinentě, v Evropě (i když pořád v Turecku…).


Posledních pár kilometrů Tureckem (asi 200) projíždíme pod zakaboněným nebem po hlavních silnicích, kolem Edirne, kde na nás ještě jukne majestátná mešita se čtyřmi minarety, tak krásná a pyšná – tyčící se na vršku nad městem. Projíždí mnou mrazení, že je to množná na dlouhou dobu poslední mešita, kterou vidíme. Za chvilku už vjíždíme k prvním okénkům hraničního přechodu. Ale to by snad ani nebylo možné, kdyby se nám podařilo opustit Turecko bez potíží…

Pustí nás domů?

První a druhé okénko projíždíme v klidu. Ve třetím okénku byli tři celníci, které došli až k pokutě za rychlost. S cynickým úsměvem se nás poté ptají, jak se nám líbilo v Turecku. Jeden přes druhého začneme vyprávět jak je Turecko krásná země a těch památek, ale hlavně hodní lidé – prostě úžasné! Celník s úsměvem udělá klikyhák do pasu a můžeme jet. Paráda! Zbývá pouze poslední okénko a u toho jsme zrovna tak jako vloni skončili. Po zadání naší SPZky do systému počítač hlásí problém a my nemůžeme dál… Vracíme se tedy zpátky a Petr to zkouší do celní budovy k policajtům, jestli není potíž v pokutě. Ta je ale skutečně odpuštěna. Problém se ukazuje být ve vstupu. Motorka totiž oficiálně vůbec není v zemi! Ještě, že v pasech máme všechna potřebná razítka, u Íránského přechodu totiž zapomněli údaje zanést do systému! Osvětlit tento omyl ovšem trvá asi půl hodiny a hromadu Petrových nervů a shánění po obrovském celním prostoru. Chodí po celnici sem a tam a než najde správné šarže, co vědí jak nám pomoci. Nakonec se podařilo a prý máme cestu volnou. Rychle k poslední závoře! A skutečně – i poslední okénko nakonec zdoláváme a jsme pryč!


Zbývá maratón s fleškama na bulharských hranicích a za moment jsme v Bulharsku! Až tady si všímám, že mi vypadl v bezcelním pásmu ledviňák, který jsem předtím ve spěchu jen ledabyle hodila přes válec. Co se dá dělat. Pěšky je to daleko a s motorkou už všechny obstrukce znovu absolvovat nebudeme. Jestli zůstane jedinou ztrátou naší cesty, tak budu šťastná! Pokračujeme na Sofii, ale na hranicích jsme se dost zdrželi, takže uleháme vedle třešňového sadu asi 20km před Plovdivem. Předchází tomu marná komunikace s pasáčkem ovcí ohledně požehnání přespání na pastvině. Oba mluvíme trochu rusky, ale kde není vůle…. Zlaté Turecko nebo Írán.

Přejezdový maratón
Petr se probudil dobře odpočatý, zato já měla divokou noc. Střevlíci velikosti buldozerů mi pochodovali neustále po spacáku, a já se vždy lekla, když jsem otevřela oko a oni se blížili tryskových tempem ve vzdálenosti několika centimetrů přímo k němu! To mám určitě za to, že jsem je za studentských let chytala do pastí a napichovala na špendlíky!


Ráno balíme a vydáváme se na šílenou cestu. Přes 1000km, 4 státy (Bulharsko, Srbsko, Chorvatsko, Slovinsko), 3 hlavní města (Sofia, Bělehrad, Záhřeb). Prostě kalup! Frčíme po hlavních, občas zmokneme, slézáme jen v nutných případech, ale kupodivu to není námaha. Prostě krájíme kilometry, ale nijak zvlášť u toho netrpíme ani my, ani naše zadky…


Před Záhřebem jsme pěkně zmokli. Potkali jsme také část motorkářského gangu ze Záhřebu – jmenují se Hollisters (www.hollistermc.hr). Právě se vraceli ze Sofie z koncertu AC/DC a nabízejí nám přespání ve své klubovně přímo v Záhřebu, ale my se chystáme ukrojit ještě nějaký ten kilometr, tak frčíme dál. Dostáváme se až do Slovinska, kde v podvečerním slejváku promokneme na kost, tak chtě nechtě spíme v penziónku u silnice. Ledová sprcha za 20euro – to byl vždycky můj sen. Ale usínám dřív, než si stačím uvědomit, že bych třeba mohla nadávat… Dnešních 1135 km je znát.

Uplakané Alpy
Konečně vajíčka! Hemenex ke snídani znamená vítanou vzpruhu. Dneska, prakticky poslední den dovolené, máme v plánu průjezd skrz Alpy. Moc se nezdržujeme, ať nechytneme odpolední deště – stačí přece, že je pěkná zima! Průjezd Slovinskem (po vedlejškách – ten nově, ale velmi draze placený kousek dálnice není dobrý nápad!) byl hladký a překročení hranic do Rakouska už se stalo pouhou formalitou. Jakmile začneme stoupat z Feldkirchenu do prvního sedla Turracher Höhe o výšce 1783 m n. m., rázem se prudce ochlazuje a teplota se pohybuje do 6°C. Hypnotizuji teploměr, ale nepomáhá nic. Ale těch bikerů! Přestože je zataženo a pěkná kosa, tak se tu prohánějí desítky jezdců na svých strojích a jednotlivá sedla křižují ze všech stran. To jsem fakt nečekala! Jak to tu musí vypadat v létě, to bych rozhodně nechtěla vidět! Přes Radstadt a Bad Ischel pokračujeme na Gmunden. Silničky tu jsou opravdu epesní, to se musí nechat. V tomto počasí je jistě dostatečně nedocením, ale musím přiznat, že i tak byly nádherné…


Linz a domů, do Čech…

Na posledních pár desítek kilometrů nechceme kupovat dálniční známku, tak se proplétáme skrz města. Odpolední zácpa vrcholí a města jsou plná k prasknutí. Jakmile ale dorážíme do Linzu, brzy nacházíme správný směr a cesta už ubíhá jako po másle. Dokonce ani před hranicemi nejsou kolony. Možná to bude proto, že tentokrát jsme zvolili mnohem méně frekventovanou Studénku. Když míjíme český znak označující hranici, jsme oba na měkko. Chce se mi skoro brečet. My to zase dokázali! Jsme zpátky, v Čechách! Ze vzdáleného Íránu jsme se v pořádku vrátili! Jsme doma! V klídku si to kroutíme silničkou kolem Vltavy, která je i přes nepřízeň počasí plná vodáků a usazujeme se v jednom kempu u silnice. Jsme doma!


Vstáváme po svítání a nasedáme na bavoráka, abychom ujeli posledních pár kilometrů. Ráno jsou 3 stupně a já lituji všechny vodáky. Ale Ti skalní si to jistě užijí i tak!

Je pěkná zima. Nepřestáváme se klepat. Možná je to způsobené vidinou horké vany. Kdo ví. Ani občasná zastávka na benzínce na kafe nepomáhá rozehřát prsty ztuhlé na kost. Ale nám to vůbec nevadí! Zvládli jsme to!



Doslov

Během 24 dní jsme projeli 9ti zeměmi (Slovensko, Maďarsko, Srbsko, Bulharsko, Turecko, Írán, Chorvatsko, Slovinsko, Rakousko), dostali jsme se až do vzdáleného Íránu, kde jsme strávili 9 dní a najeli ke 3000km. Viděli jsme spoustu památek, mluvili s bezpočtem lidí a jsme bohatší nejen o mnohé zážitky a poznání, ale i o nové přátelé, kteří nám pomáhají hledět na svět jinýma očima…


Celkem jsme s jednou malou nehodou a několika málo pády v terénu najeli 12 490km a nádrží nám proteklo téměř 600 litrů benzínu. Byla to moc pěkná dovča!

By Irena

Průběh cesty

6.5.09 Lovosice – Praha – Brno - Hustopeče → 313 km
7.5.09 Hustopeče – Budapešť (H) – Bělehrad (Srb) – Niš → 980km
8.5.09 Niš – Sofie – Plovdiv – Svilengrad – Edirne – Istanbul – Adapazari → 946km
9.5.09 Adapazari – Ankara – Kirikkale – Hattusasu → 554km
10.5.09 Hattusasu – Hattusasu → 15km
11.5.09 Hattusasu – Sivas – Erzican – Tercan (pár kiláků před ním)→ 659km
12.5.09 Tercan - Erzican – Erzurum - Maku → 480km
13.5.09 Maku – Tabríz → 292km
14.5.09 Tabríz – před Saveh → 611km
15.5.09 Saveh – Delijan - Kashan → 254km
16.5.09 Kashan – Esfahan → 234km
17.5.09 Esfahan – Daran – Dorund - Nahavand → 516km
18.5.09 Nahavand – Kangavar – Bijar – Takht – e - Soleyman → 516km
19.5.09 Takht – e – Soleyman – Takeb – Tabríz → 499km
20.5.09 Tabríz – Kandovan – Tabríz – Maku – Dogubayazit (TR) – jezero Van → 551km
21.5.09 Ercis – Tatvan – Nemrut Dagi - Elazig → 506km
22.5.09 Elazig – Malatya - Göreme → 667km
23.5.09 Göreme – Göreme → 41km
24.5.09 Göreme – Aksaray – Konya - Egirdir → 556km
25.5.09 Egirdir – Isparta - Bigadic → 531km
26.5.09 Bigadic – Canakkale – Edirne - před Plovdiv (BG) → 644km
27.5.09 Plovdiv – Sofie – Záhřeb (HR) - kousek za hranicemi ve Slovinsku → 1135km
28.5.09 Slovinsko – Dravograd (SLO) – Feldkirchen (A)– Predlitz – Mautendorf – Radstadt – Bad Ischl – Gmunden - Linz (A) - Rožumberk → 573km
29.5.09 Rožumberk – Plzeň – Rakovník – Lovosic

Další články z rubriky:

     reklama

    Videa

    Instagram

    
    

    Motodenik.cz

    © 2010-2019 motodenik.cz, Pointera Solutions s.r.o., supported by AmbitionPro, s.r.o.