Jak se jezdí na Bali – krátká sonda

Marek Hrodek 13.3.2017

fotka

Cestovky nás zásobují úžasnými fotografickými scenériemi, kde se vychválí Bali jako ráj, pro odpočinek, kde v podstatě skoro nepotkáte živou duši a když, tak maximálně při pěším výstupu na sopku, nebo nějaký zbloudilý rybář dopluje k opuštěné pláži, kde zrovna odpočíváte. Takže bych mohl začít asi takto: „Milé děti, chci Vám povědět pohádku o ráji na zemi“….bzzzzzzzzzz jinak.!!

Bali je v podstatě jeden z menších ostrovů Indonésie asi 8°od rovníku, kde se drží zatím hinduismus před islámem jako hlavním náboženstvím celé Indonésie a po koloniálních dobách kdy ostrov střídavě ovládalo Holandsko a Anglie tu zůstalo opravdu málo až na to, že se jezdí na levé straně. A v jižní části kolem hlavního města Kota Denpasar a hlavně v tomto městě se jezdí extra ostře na nám známé poměry konzervativní Evropy. Už jen trochu neznalému působí rušné ulice plné aut a hlavně skútrů jako něco co se Vás snaží „sežrat“ za živa.

Vždy je totiž potřeba mít na paměti, že je nutné se před vjezdem do křižovatky podívat úplně všude a být dost opatrný, protože nic na Bali člověku nezaručí, že v protisměru na celkem rušné ulici, nepojede ženská na skútru s dvěma dětmi na palubě, případně kvůli „zasekané“ jiné silnici nebude kruhák nebo jinou křižovatku objíždět proud skútrů anebo i aut prostě v protisměru. A když říkám proud, mám na mysli něco jako živý obrovský had, který na sebe nabaluje další a další skútraře. Evropan má zažito, že kde jsou tři pruhy, takže se tam vejdou vedle sebe tři auta, každé spořádaně ve svém pruhu a maximálně sem tam nějaká motorka mezi nimi. Zde, pokud chce řídit, si musí zvykat na to, že na silnici ve třech pruzích je aut vedle sebe minimálně pět a před křižovatkami i sedm různě pomačkaných k sobě a do toho se tlačí dalších 10 – 15 skútrů a to mluvím o jedné řadě, a těch je za sebou celá řada.

Video

Všichni tak nějak troubí, ale ne že by chtěli řidiče před sebou vytroubit do bezvědomí, ale jen takové to „probliknutí“ klaksonem, jsem tady, tak abys o mně věděl. Vesměs všichni s tím tak nějak počítají, vzájemně se respektují, a pokud se na chvilku postavíte mimo ten ruch vidíte opravdu živý organismus, jak se valí po asfaltovém koberci. Prolínání skútrů a aut je skoro v symbióze, a když už dojde k nějakému karambolu ve městě, většinou to odnesou jen plasty plech a možná odřenina. Bohužel mimo města jsme viděli i pár fatálních kolizí, které svědčili spíše o velké rychlosti na nerovném povrchu a nezvládnutí následného smyku. I když jsme u žádné nehody nebyli přímo, vždy byly vidět brzdné čáry dlouhé přes 50 metrů před místem kolize.

Balijci to moc neřeší, prostě to berou, že to patří k životu takový jaký na Bali je. Každé ráno připraví z banánových listů malou misku nebo chcete-li krabičku, do které vloží pár určených věcí, jako cigaretu, citronovou trávu, rýži, ovoce někdy i malé drobné a zapíchnou do toho hořící vonnou tyčinku, kterou položí před dům klidně na silnici děj se vůle Hindu nebo tak nějak. Těchto artefaktů se všude válí opravdu dost a při jízdě na jednostopém vozidle je potřeba si takových míst všímat a pokud možno se jim vyhnout, protože je všichni rozjezdí a tyhle fleky jsou dost mastné i za sucha, natož když zaprší. A když píšu, že prší, nemám tím na mysli nám známý májový deštík, ale opravdový tropický liják, kde řidiče bičují provazy vody, které je kupodivu skoro teplejší než kdejaká řeka u nás v létě. Tipnul bych tak 24°C, vzduch má samozřejmě stále víc třeba 35°C i za deště. Pokud se tohle stane, je skoro lepší zastavit a cca hodinu dvě počkat než taková vydatná přeháňka přejde, protože na silnici je okamžitě vody po kotníky, všude se valí bahýnko z okrajů silnic a po proudu se pohupují obětní krabičky, igelity, plastové kelímky, boty a další nečistoty. Navíc si také nemůžete být jisti tím, že za další zatáčkou už voda silnici nezaplavila po pás, nebo neodnesla její povrch. A také nemluvím o tom, že vás neustále předjíždí auta a menší náklaďáčky, které průjezdem okolo vyvolají vlnu vody, co vám provede opravdu důkladný výplach dutin.

Jak jste již asi vydedukovali, zapůjčili jsme si za opravdu směšný peníz klasický skútr. Aby se to nepletlo pro čtyři lidi, čtyři kusy Honda Vision. Klasický skútr s podlážkou a trvanlivým motorem. Na náš vzrůst asi menší, ale ujet na tom denně cca 100 km se dalo. Čtyřdenní pronájem jednoho skútru činil nějakých 65.000 rupii. Pro zvídavé hlavičky uvádím běžný směnný kurz. 100EUR = 1.750.000 Rupii

Na tachometru se skvělo číslo 35.753 km, když jsem ho přebíral a prázdná nádrž s tím, že čerpačka je hned za rohem a když by benzin došel tak to určitě dotlačíme. Kluci na tom byli podobně. Papír o převzetí jsme nějaký podepsali po kontrole pasu a otázce kdy odjíždíme, nic víc. Předem dělané mezinárodní řidičáky byli v tu chvilku k ničemu. Technický průkaz jsme také hledali zbytečně. Na dotaz jak se prokázat případně místní policii, že jsme stroj zapůjčili, nám vystavili jeden asi hromadný průhledný papír, kde bylo razítko z brambory a nečitelná hatmatilka. Pak nám jen popřáli pěkný den a čau. Komunikace probíhá ve směsi Angličtiny a asi Indonéštiny s takovým tím přízvukem Rážeše (Big Bang Theory) asi takto:

Hi boss, you need scooter? Ok? Price Ok? No mister no.. your price is little.(pak něco čemu jsme nerozuměli) Ok price ok! (zas něco ke svým… bla, bla, bla..) Ok mister, take me your money! I need see your passport. Ok, gasoline next corner. No problém. Bye to next four day…. 10 min a měli jsme stroje..

S trochu sevřeným pozadím a poblikávajícím „hladovým okem“ jsme vyrazili do živého města. Přes různé jednosměrky, okliky a přejezdy obchodního domu tam a zpátky jsme po 15 km dojeli s naprosto „mrtvými“ ručičkami palivoměrů a zběsile svítícím hladovým okem k domu, kde na první pohled bylo jasné, že by se benzin dal koupit. Taková rozesmátá Balijka nám z lahví od Absolut vodky dotankovala do plna. Až později po zaplacení jsme přišli na to, že lahve nejsou jedno litrové, ale jen 0,75L a cena za lahev 40.000 je fakt šílená i na zdejší poměry. Při pokusu o reklamaci (že její litr není litr), začala i přes rozchechtaný obličej tvrdit, že nám nerozumí, co chceme, když už jsme platili a cena je smluvní. Holt první poznání, že jsme tady od toho, abychom jim zvedli životní úroveň. Oficiální cena je někde kolem 13.000 – 15.000 rupii za litr benzinu. Bohužel to jsme poznali až při dalším tankování na ofiko větší benzince.

I přes slušnou porci na počítadle stroje šlapali bez zaváhání. Po volnější suché cestě se dalo dosáhnout i osmdesátky. Většinou jsme se pohybovali přes zaplněná městečka a vesnice, kde rychlost málo kdy vyskočila nad čtyřicet. Velmi oceňuji funkční brzdy a neuvěřitelný obrovský rejd, který byl naprosto nutný, pokud chcete zapadnout mezi místní a pohybovat se takzvaně s proudem. Pokud si člověk není jistý, sníží rychlost a snaží se uklidit k levému okraji vozovky. Tam ovšem před křižovatkami číhá nebezpečí, že se ho budou snažit objet jak skútry zprava ale i zleva. Klidně po trávě, nebo i tak, že zbylým zrcátkem ťukne do vašeho, jak se snaží prodrat kupředu. Takže nezbývá nic jiného než zatnout zuby a držet se s nimi. Po pár hodinách v provozu mě osobně to už nedělalo větší potíže. Horší to bylo se zbytkem skupiny. Kdy dvě tři místa za mnou už byl prý problém se mě udržet. Naštěstí přeci jen díky barevnému triku a helmy vyčuhující na okolní menší skútraře prý viděli alespoň směr kterým jsem se vydal a tak se mě snažili držet. Ač jsem se snažil jet co nejpomaleji v proudu místních i přes to jsme se asi třikrát roztrhli natolik, že jsem na křižovatce čekal a hledal zbytek skupiny. Největší problém je při nezvyklém levostranném provozu odbočit v tom mumraji na křižovatce tvaru T doprava. Někdy, to totiž obnáší i nutnost odbočit doleva cca 3 – 5 metrů se svézt s proudem, natlačit se v levém pruhu co nejvíc vpravo zatroubit a natvrdo to otočit do protisměru, který je vlastně požadovaným směrem původním. Chtěl jsem to točit na kameru, ale nikdy se mi to moc nepovedlo, protože jsem byl plně soustředěn na požadovaný směr a to abych se nestal obětním beránkem tohoto provozu. Otisk pneumatik na břiše nebo obličeji fakt nejsou moje oblíbené disciplíny. Takže někdy příště.

Při vracení stroje byl tachometr na stavu 36.159 a byl jsem rád, že další dva dny budeme uvnitř suchého auta. Poslední den na skútrech nám totiž začalo období dešťů a to dopravu i na můj vkus dost zkomplikovalo a to nejen s ohledem na bezpečnost. I tak bylo vedro, ale i vlhkost a vydatné hodinové přeháňky se stali tříhodinovými a to už ani v pláštěnkách nestálo za to. Navíc destinace jsme navštěvovali alespoň na počátku atrakce suší. A v autě cestou zpět do hotelu jsme doschli. I když rafting na zdejší řece přeci jen byla extra mokrá atrakce. Ovšem až na velikost daného stoje si v podstatě nemohu stěžovat na nic. Byl jsem rád, že v tom shonu se nemusím soustředit na řazení a obě ruce mám připravené na brzdách.

Výlety na želví ostrov nebo do ptačího a hadího parku mohu doporučit, i když mám smíšené pocity z toho, jak na oko ochránci zvířat celý den dávají hada se zalepenou tlamou turistům okolo krku a tak podobně. Samozřejmě za určitý bonus navíc, které vstupné nezahrnuje. Co mne naprosto nadchlo, byla cibetková farma, kde jsme testovali a nakonec i nakoupili různé druhy kávy. Kafe je tu naprosto fantastické, chuťově vyvážené a hodně silné. Také čokoláda je tu s plnou chutí s příměsí pomeranče citronu nebo čili. I když cena za cibetkami natrávené boby 480.000 Rupii za 350g není zrovna málo. Přesto jsme to vzali a nelitovali.

Auto jsme raději nechali řídit místního. Ketut, místní průvodce, to fakticky moc neřešil. At bylo sucho nebo pršelo, stále s otevřeným okýnkem u Suzuki Swift hulil jedno cigáro za druhým a s občasným protrubováním se cpal do mezer, kam bych se bál i se skútrem, navíc skrz otevřené okénko stále pokřikoval na místní a vesele jim asi vysvětloval, koho a kam veze a kolik na nás vydělá. Na čtyřproudovce se přes pravý pruh mezi svodidly otáčel do protisměru jako většina ostatních a jen se chechtal našemu občasnému zděšení a tuhnutí na sedadlech. Občasné červené na semaforech při nutnosti jet rovně, řešil tak, že odbočil vlevo, pak se otočil po 20 metrech do protisměru a opět odbočením vlevo pokračoval v původním směru jízdy. Jestli se nepletu, říkal tomu Balien style… Nebylo to ale o agresivním najetí, nebo nedání přednosti, ale o jednoduchém tlačení se, jako všichni okolo do směru kam prostě chci. No asi jinej oddíl…protože naše vykulení z té jízdy ho bavilo, tak to ještě v okolí města Sambor několikrát zopakoval.

Orientace v tak pro nás složitém prostředí je možná asi jen s mapou nebo navigací. Sami jsme byli občas dost ztracení, ale celkem nás to bavilo objevovat úplně neuvěřitelně krásné výhledy na rýžová pole a přes občasné bludičky jsme se dostali díky off-line navigaci v telefonu vždy do cíle. Cedule se směrem kam člověk potřebuje, nejsou vždy k dispozici před křižovatkou a proto když jedete rovně, většinou nic nezkazíte. Ale i tak je nutné si neustále hlídat alespoň směr, protože se dostanete do situace, že jste v pruhu úplně nalevo a najednou cedule ukazuje přes protisměr odbočení na tříproudové silnici vpravo. Tam už je hrozen skútrů a aut co se do toho směru tlačí a tak člověku nezbyde nic jiného než to zkusit taky. Někdy se to nepovedlo a museli jsme si zajet i víc než 10 km, protože přes jednosměrky jsme se báli jezdit v protisměru jako místní.

Odstavení skútru u nějaké atrakce nebo zaparkování v podstatě kdekoli, at je to restaurace nebo pláž většinou hlídá nějaký pověřený člověk z té destinace, ale když vidí, že jste ztraceni, snaží se i pomoci. A hned potom vás „nažene“ do dané restaurace nebo obchodu, kde utratíte nějaké ty peníze.

Jíst, a nebo koupit se dá něco k jídlu naprosto všude. I v nemocnici. Absolutně perfektní zážitky máme z místních tržnic, kam jsme se právě díky skútrům dostali, kde jsme si vybrali buď z ledu nebo akvárka rybu, chobotnici nebo něco jiného a přímo před námi nám ji připravili na rozpálených kokosových šlupkách během 30 min k jídlu. Výborně kořeněné a chutné. Jen to okolí a přípravu v žalostných hygienických podmínkách člověk nesmí moc řešit. Musí doufat, že očkování si nedělal jen tak pro nic za nic a že oheň snad všechny viry a bacily spálí.

Na jednu stranu jsem opravdu měl z toho mumraje a špíny obrovský strach, na druhou stranu mě to velice bavilo. Díky skútru jsme objevili i místa kde prostě byli jen místní a my. Ceny klesali se vzdáleností od města a nám se to hodně zamlouvalo. Bohužel díky omezenému času jsme se nedostali k návštěvě severu ostrova, který je právě inspirací pro ty plážové fotky do katalogů cestovek. Chtělo by to tak měsíc a ne jen 12 dní. Možná příště, …

Další články z rubriky:

    

    Videa

    Instagram

    Motodenik.cz

    © 2010-2017 motodenik.cz, Pointera Solutions s.r.o.