Al Maghrib - Část I

Bobeš Havlík 5.1.2009

fotka

Z Mladé Boleslavi vyjíždíme v 9:40 h ve Felicii Combi 1,3 s výkonem 40 KW a vlekem se dvěma motorkama o váze cca 570 kg. To auto ještě netuší co ho čeká! V Německu na nás občas troubí nervní Helmut v kamionu, hlavně úseky se zákazem předjíždění nad 7,5 t jsou lahůdkou.

Zůstáváme však klidní a konstantní rychlostí v rámci možností našeho vozu již máme za sebou i Francii.




Ráno 8.října jsme ve Španělsku, cesta jde dobře, střídáme se a jedeme takřka nonstop. Tankování před Barcelonou, krátká přestávka na WC a honem dál. U Taragony se Gábina rozhoduje prověřit svůj mobil, zda nemá nějakou zprávu.
Bohužel není co prověřovat. Kromě zmiňovaného telefonu jsme zjistily, že chybí i další dva. Zastavujeme a následuje rychlá inventura. Mimo mobilů v autě chybí foťák, buzola,mapy Maroka, knižní průvodce, řidičáky ( včetně mezinárodních), technické průkazy od motorek, zelené karty, klíče od motorek ( včetně náhradních), zdravotní pojištění a několik dalších drobností. Peníze a pasy máme naštěstí stále u sebe. Mám neskutečný vztek! Mě už snad okradli úplně všude. Gábina pouští slzu a události nabírají rychlý spád.Ve městě Girona nám policie vydává potvrzení o krádeži a vyrážíme na cestu zpět.



Po 69 hodinách a 4 018km od výjezdu jsme 10.10. o sedmé hodině ranní zpět doma. Nastává kolotoč zařizování: úřady, doklady, spínací skříňky ven a zhotovit klíče, mobilní operátor. Máme velký problém s mapou, jediná je ve Vrchlabí, ale i to řešíme. Je neuvěřitelné, co se dá za 2 dny stihnout!



12.10. středa
Druhý pokus: 06.hod.10.min. Tentokrát bez problémů, trochu schýza. Několikrát denně kontrolujeme všechna zavazadla i zavazadýlka. Po 56 hodinách a několika vzteklých Helmutech jsme v pátek 14.10. nad Algecirasem. Máme vyřešené parkování auta a vleku, zakoupené lodní lístky, naložené motorky a docela zničení usínáme v místním kempu.


15.10. sobota
Konečně na motorkách! Slušně naložená Afrika v kombinaci s pneu TKC 80 se chová nějak divně, po pár kilometrech si ale zvykám, v Algecirasu je to už zase moje motorka. Je po poledni, sedíme v kuřácké části trajektu, vlevo Gibraltarská skála a před námi Africký břeh. Je nám dobře, jsme natěšený a v pohodě.
Po hodině již projíždíme Ceutou, než se rozkoukáme jsem na hranicích. Nekompromisně se zbavujeme pomocníků ještě před španělskou celnicí. Stejně nám vnucují pouze formulář, který už dávno máme a dokonce vyplněnej. Ten jsme získali při nákupu lodních lístků. Na marocké straně se na nás ihned vrhají zdejší pomocníci. Předem je upozorňuji, že nedostanou peníze. Oba souhlasí s dárkem. Mají to tu zmáknuté, s jejich zkušenostmi a kontakty to jde samo a fofrem.


Každý má jeden pas, jeden doklad od motorek atd. Vyplňují formuláře, řeší s celníky a razítka přibývají neskutečnou rychlostí. Po 31. !!! min. jsme v Maroku. Každý dostáva kšiltovku Knox, triko od Shellu, pár tužek a vyloženě šťastní odbíhají ulovit další Evropany.
Před Tetouanem nás okupuje Arab na mopedu, potřebujeme vyměnit peníze a tak se ho ptám na banku a to je chyba. Od této chvíle je naším průvodcem a my jsme nechtěně jeho zákazníci. Během chvíle se proplétáme uličkami starého města. Jede jak šílenec, orientuju se jen podle mohutného bílého oblaku kouře z jeho historické Yamahy.
Právě probíhá postní měsíc RAMADÁN, to jsem nějak nedomyslel. Banka je zavřená. Musíme, ač neradi, přistoupit na jeho pravidla. Parkujeme motorky, Gábinu nechávám na místě a sám následuju našeho průvodce do spleti uzoučkých uliček Mediny.
Tři zatáčky, dva průchody a nevím, kde jsem. Pár km od Evropy a úplně jinej svět. K výměně peněz dochází u obchodníka s koberci a starožitnostmi. Kurz tak nějak souhlasí, přesto je moje ostražitost a soustředění na 100%. Už to trvá dlouho a z toho nemám dobrej pocit.

Vše je nakonec O.K. Po 30 minutách, které mi připadaly jako věčnost jsem zpátky u motorek. Gábina je tady taky a v pořádku. To se mi úlevilo!
Je třeba si uvědomit, že Tétouan se svými 280.000 obyvateli je údajně nejméně bezpečným městem Maroka, žije zde spousta národností: Arabové, Berbeři, Židé, Černoši, mladí přistěhovalci z kmene Džebala a kmenů z centrálního Rifu. Právě blízkost Evropského kontinentu a zdejšího pohoří Rif (obrovského producenta drog) je důvodem tohoto stavu. Ve velkém stylu se zde provozuje pochybný obchod, pašování a s tím spojená kriminalita.
Nyní však musíme vyřídit odměnu pro našeho průvodce. Zkouší to beze studu a požaduje 100 EUR, to vysvětluje tím, že je Ramadán a on musel hoďku pracovat. Nabízím 10 USD, i to je hodně. Vzápětí se vzájemně obviňujeme z bláznovství. Přidávám kšiltovku a pár tužek. Pak chce co vidí, včetně částí motorek, moje trpělivost je u konce. I on pochopil, že víc nezíská, tak se loučíme a odjíždíme. Pokud chcete v Maroku získat jakoukoliv informaci, ptejte se policistů, pomohou ochotně, rádi, s úsměvem a zdarma. Další variantou je třeba pumpař, ten od těch hadic nemůže. Všichni ostatní poběží, pojedou na mopedu, na kole, na oslu, dovedou vás často oklikou k cíli a natáhnou ruku očekávajíc nemalou odměnu.

Kemping v městě Mortil je fakt nářez! Vyhublé toulavé kočky, sem tam odpadky. Potřebuji na malou a nacházím jakési sociální zařízení, několik oprýskaných dveří, v podlaze kruhový otvor a tak to tam teda pustím. Jak to tak dělám zadívám se na rezavou trubku s kohoutkem nad hlavou a následně zjišťuju, že WC je o dvoje dveře vedle, byl jsem se sprše. Rozdíl však v podstatě není.
Kemp má však tu výhodu, že běžní maročané sem nemají povolen vstup, takže alespoň částečně zde nejsme obtěžováni prodavači čehokoliv. Zde nás navštívil pouze bezzubý dodavatel marihuany. Svorně odmítáme, tak to zkouší s hašem. Má toho zboží docela dost. Když však pochopí, že nejsme ti praví zákazníci urychleně odchází. Na závěr dne dobrá zpráva: Gábina našla nenajitelnou čelovku, Oskar konečně po 5-ti dnech zaktivoval nové SIM v nových telefonech a teď jedna horší: ukradli nám dvě Svijanská piva jež se chladily v rádoby v umývárnách. Není mi jasné, k čemu potřebuje alkohol, ještě k tomu v době Ramadánu, muslimský občan.
Co je horší, od pohoří Rif se táhnou ocelově šedá mračna, takže uvidíme ráno.
P.S. Ten hajzlík na mopedu nemluvil tak úplně pravdu, banka byla otevřená.

16.10. neděle
Počasí poněkud nejisté, v našem směru mohutná oblačnost, teplota taky po ránu nic moc. Ještě nás zdržuje obchoďák. Pokud Gábina vyrazí na nákup malý či velký, ať do Kaufu či marockého Marjane, vždy to trvá stejnou dobu.
Za Tétouanem máme první opravdový kontakt s Afrikou, neskutečně obrovské smetiště. Odpadky roznášené větrem v okruhu stovek metrů, dým z hořících ohňů a zápach. Cestou dál nesčetnětkrát odmítáme nabízený haš. Prodávají to i malé děti. Jeden týpek na kole měl dokonce do půlky naplněnou igelitku. Cestou potkáváme účastnice jakési dámské rally, auta jak na Dakaru a k nim doprovodné vozy. Hezké zpestření cesty, zatroubí na nás a zamávají.
Vjíždíme do cedrových lesů pohoři Rif, stále je tu na co koukat, barevnost krajiny je kouzelná, vyjasňuje se a i teplota je příjemná. Dojíždíme do Fésu, na první pumpě se nás ujímá naháneč na mopedu a zcela bezplatně nás naviguje do kempu. Odměnu dostává od majitele, tato služba je vyjímečně zdarma.

17.10. pondělí
Z Fésu směrem na Zejdu jedeme vedlejší silnicí na Sefrou, stojí to za to! Jsou tu nádherné výhledy, ale ráz krajiny se rychle mění. Zalesněná úbočí Rifu jsou za námi, barva krajiny přechází ze všech odstínů hnědé a šedé po sytě oranžovou až červenou – pro tohle jsme sem jeli!!! V odpoledních hodinách jsme v Mideltu. Hned při tankování slyším křičet Czech Republic a už mi do helmy čumí přes strašně silné brýle berberská hlava. Vysvětluje, že má přátele v Praze, a v zápětí už manévruju s přeloženou motorkou a vrtícím se Berberem na tandemu uličkami města. Bleskurychle vyřizuje hotel i parkování pro naše stroje, a kupodivu je cena víc než dobrá. V hotel je absolutní čistota. Dáváme sprchu a chvilku relaxu. Asi po dvou hodinách vylezu ven a náš Berber už čeká. Myslím, že čekal celou dobu.

Od této chvíle je naším průvodcem, ačkoliv žádná taková služba nebyla domluvena. Má to tu dokonale zmáknutý. Procházíme chudinský bazar, něco mezi smetištěm a kovošrotem. Šílená veteš, špína a smrad, uzoučké uličky, stísněný prostor, fakt síla. Už ale víme, že náš samozvaný průvodce je také majitelem obchodu. Vše má cíleně připravené, musíme přece vidět ten rozdíl.
Jsme venku na hlavní obchodní ulici. Krámek na krámku, řemeslníci, truhláři, kožešníci, kovotepci, cukráři a jejich tradiční smažené výrobky. Směsice lidí, tradiční obleky, zahalené ženy i džíný a trika, slepí i beznozí žebráci, vůně koření i zápach. Atmosféra podvečerního města je pro nás exotika.
Samostatnou kapitolou jsou místní řezníci. Nepopsatelné vnitřnosti visící na římsách společně s tuctem svázaných kozích hlav, s vyhaslýma očima. Hned vedle uříznutá kravská hlava i s rohama. Tečku všemu dodává vyplazený jazyk z velbloudí obrovské tlamy, vypadá jak plastová, hejno much však potvrzuje originál.

Dozvídáme se, že Midelt je ryze berberským městem. Zde nežijí žádní Arabové ani obyvatelstvo není nijak promíchané. Během naší cesty městem jsou několikrát lehce agresivní reakce na naši kameru. V doprovodu průvodce však není problém, má to tu vošéfovaný.
Opouštíme rušné město, jdeme políčky, vesničané z příměstských oblastí, koně, muly, netuším co bude následovat. Fotíme starou, polorozpadlou Kasbu. Rodina našeho Berbera zde údajně žila od 12. století, nevím, možná kecá. To, co následuje nás úplně ochromí: vstupujeme to vlastní Kasby. Schody nahoru, dolů, tma střídá světlo a šero, uzoučké uličky, křižovatky hliněných chodeb, rozpadající se stropy. Je neskutečné jaké množství místností, chodeb a zákoutí se vejde do tak malého prostoru. Na první pohled vypadá stavba opuštěně. Sušící se prádlo potvrzuje opak, zde skutečně žijí lidé. Hrající si usměvavé děti, pro které je nejhodnotnější hračkou ojetá pneumatika ze starého jízdního kola. Škoda, nemáme s sebou žádné dárky. Fotit si zde netroufám, ale Gábina natáčí. Už pro tenhle zážitek ta cesta stála za to!

Venku si oči zvykají na denní světlo. Dnes máme dost nachozeno a rádi usedáme do čajovny, kde popíjíme výbornej mátovej čaj, kterému předcházela obřadní příprava. Po umytí rukou je čerstvá máta vložena do skleničky a přelita marockým zeleným čajem. Tento postup se několikrát opakuje, hodně cukru a hodně horkej. Chutná skvěle.
V zápětí přijíždí taxi. Jedeme na návštěvu k našemu průvodci, přemýšlím jak se z toho vyvlíknout, to se však v naší situaci nedá. Chová se velmi srdečně a to nebude jen tak, má přeci ten obchod a pro jeho matku pracuje v Atlasu 35 žen, které tkají a tkají. Ty koberce přece musí někomu prodat. Přijetí v rodině je velmi přátelské. Matka v tradičním oděvu, s tetováním na čele. To má většina berberských starších žen. Vyterované symboly znázorňují příslušnost k jednotlivým kmenům. Ségry v střízlivém domácím obleku, jen šátky skrývají vlasy. Brácha v džínách a pomádou ve vlasech přiběhl na poslední chvíli. Během Ramadánu, svatého devátého měsíce islámského roku se rodina po denním půstu a západu slunce schází ke společné večeři Ftúru (přerušení půstu). Satelit přenáší monstrózní modlitbu z Meky. Stůl je plný, čaj, káva, datle, pšeničné plněné placky, pastilla, haloua chebbakia (smažené medové pečivo se sezamem) a samozřejmě harrira (polévka s čočkou), cizrnou, bobem a skopovým masem zahuštěná moukou a rajčatovou pastou. Fakt jí nejím, vymlouvám se na alergii na veškerou zeleninu a raději si dávám buchtu s kávou. Gábina ochutná vše co je na stole a vypadá spokojeně, zatím. Paní domu nám nabízí nocleh my s omluvou odmítáme a loučíme se s těmito příjemnými lidmi.
Začínám být trochu nesvůj, vím co bude následovat. A je to tady! Sedíme v obchodu našeho berbera, objevuje se tu i jeho otec, který asi náhodou zaběhl z hor. Opět popíjíme tradiční čaj, pokuřujeme, ke všemu nám hraje stylová stará hudba. Za dvě minuty je Gábina převlečená za Šeherezádu a já vypadám jak pravej Tuareg. Oceňuji však pohodlnost oblečení. Před námi se objevuje jeden koberec za druhým, všechny barvy, všechny vzory. Jde do tuhýho. Nakonec vybíráme jeden ze tří nejmenších, je krásnej. Aby byl obchod obchodem, vybíráme ještě dva šátky. Teď to hlavní, boj o cenu! Vezmu to rychle, jeho cena je 425 EUR, nabízím 70 EUR. Po půl hodině končíme na ceně 100 EUR za koberec a 150 DH za šátky. Myslím, že by to šlo někde jinde koupit za polovinu, možná i míň. Již jsem však tuto zemi jednou navštívil a nepronikl do soukromí, mentality, obyčejů a zvyklostí, tak jako za několik hodin s naším berberem. Dnešek byl obrovským zážitkem, je hodně po půlnoci. Plni dojmů usínáme, vždyť nás zítra čeká SAHARA.

Další články z rubriky:

     reklama

    Videa

    Instagram

     reklama
    

    Motodenik.cz

    © 2010-2018 motodenik.cz, Pointera Solutions s.r.o.