Al Maghrib - Část II

Bobeš Havlík 7.1.2009

fotka

Opět překrásné počasí. Správce campu je potěšen naší spokojeností. Do roklí Todry je to odtud jen kousek. Platíme průjezd do soutěsky a za zatáčkou očekávám známý brod, ale místo toho nás čeká zklamání. Před pěti lety tu byla přírodní krásná cesta a dnes tu je odporná panelka jak někde u Drážďan. Naštěstí ty skály, obrovské převisy, průzračná pramenná říčka a hotel krčící se pod obří skalní stěnou zůstaly stále stejné.

Rezavě červená krajina, kde eroze vybrousila rozervané kolmé stěny je nyní i dál do soutěsky upravována pracovními stroji. Asi mají dost panelů a pokrok nezastavíš.

Náhle zaslechnu důvěrně známý zvuk. Do soutěsky vjíždí asi 15 motorek, strašná směs Frantíků a Švýcarů. GS od BMW, Varadero, Bandit, FJR, Buel a korunu všemu dodává týpek v džínách na R6. Jedou úplně na lehko s doprovodným mikrobusem a vlekem, taky se tomu dá říkat cestování. S trochou zklamání opouštíme Todru. Náhle potkáváme známou tvář. Starší Španěl na horském kole. Před třemi dny jsme se pozdravili v Erfoudu, včera jsme ho předjeli někde u Igli a dnes je tady. Jeho tempo je vražedné, ten člověk musí vstávat o čtvrté ráno a šlapat až do večera.



Tinerhiru měním v bance peníze a dostávám o 270 DH na 300 EUR víc než zařídil první den ten zmetek co chtěl za své zprostředkovatelské služby 100 euráků. Jó, jsou to hajzlíci.Přes Boumalne Dadés a Skouru míjíme přehradu El-Mansour-Eddahbi a vjíždíme do Ourzazate. Na severu kulisa Vysokého Atlasu a na východě masiv Sarhro. Na západě vyčnívá 3 304 m vysoký Jbel Siroua. I tato poloha byla příčinou založení města, které vzniklo z francouzské garnizony založené poblíž původní hliněné vesnice Taourirt. Zajímavá je gigantická kasba Galáwů, mohutné feudální sídlo. Město je známé i proslavené lovem zvěře pomocí cvičených sokolů. Můžeme zde potkat známé světové celebrity a tak vyrážíme k filmových ateliérům. Fotíme tady faraony v Maroku vedle čínského draka a kulis římského chrámu, chybí tu jen sněhulák.


Výhodou měsíce října je, že v Maroku je poměrně stálé počasí a příznivá teplota. Nevýhodou pak krátký den a velmi nízké slunce v odpoledních hodinách. Jako naschvál jedeme tou dobou vždy k západu. Mám přilbu s kšiltem, ale Gábina si musí užít. V Tazenntoutu má být camp a také jej nacházíme, ale je to doslova děs. Přesto, že se rychle šeří, pokračujeme až do Ait Benhaddou a zde řešíme pozdní příjezd a ubytování v pěkném hotelu. Motorky parkujeme uvnitř, hned vedle restaurace. Domlouváme výbornou cenu a objednáváme včas večeři. Tradiční Tajine - dušené ragů se skopovým, telecím nebo kuřecím masem, zeleninou, kořením a přílohou. Vše se dusí pohromadě pod kameninovou kónickou pokličkou na vlastním kameninovém topeništi. Příprava trvá dost dlouho, a tak máme čas na sprchu a chvilku odpočinku. Ubytováni jsme v samostatném, útulném domečku postaveném na ploché střeše vlastního hotelu. Tento způsob hotelových staveb je v Maroku zcela běžný. Večeříme společně s francouzským párem důchodců, venku mají postaven stan a cestují starým Citroenem 2CV s obrovskou anténou od vysílačky. Jsou v pohodě, příjemní a milí lidé.


Jídlo chutná skvěle, charakteristické koření se během přípravy vsákne i do přílohy. Po nezbytném čaji ještě objednáváme snídani a další den je za námi.

21.10. pátek
Vše jde dnes rychleji, nebalíme stan ani nevaříme kávu. Co je zde každodenní nezbytností ať v campu či hotelu je nutnost vyplnit formulář pro místní úřady. Odkud a kam, kdy, jméno, rodné jméno atd. Chybí jen matka za svobodna. Jednou to určitě dotáhnou k dokonalosti. I to máme za sebou a můžeme vyrazit.
Je třeba odpočívat, jsme sedmý den na motorkách, takže směr Agadir, Atlantik, relax, koupání a opalování. Po kilometru stojíme na vyhlídce u Ait Benhaddou, něco jako Marocké Hradčany. Terasovitě zastavěná rezavá hora, monotonní vzhled narušuje jen barevné visící prádlo v ranním slunci. Je to krásný pohled.
Přehlížíme zdejšího haďáka co nás straší s nějakou užovkou, možná to ale byla zmije útočná. Jsme tu po ránu sami a tak had mizí v pytli, fotíme a natáčíme. Přijíždí první busík s turisty, úprk na kopeček, foťáky cvakají a had kde zase z pytle ven. Je na čase odjet.



I přes nadmořskou výšku (více jak 1 200m), se velmi rychle otepluje. Za Tazanakhtem výrazně stoupáme, silnice získává takřka Alpský charakter. Dojeli jsme až do sedla Tizi-Iksana. Na severu se objevuje nejvyšší část Atlasu, zasněžené vrcholky v oblasti hory Toubkal. Doplňujeme tady benzín a Gábině bávo začalo pěkně střílet, černě kouří a škube. Afrika jede taky jinak. To jsme natankovali kvalitu, teď vyjet nádrž a uvidíme. Poškubávající motorky trochu kazí požitek z jízdy úpatím Antiatlasu. Pokračujeme po uzounké silničce, na které je občas prach, písek a štěrk. Krajinově však velkolepé. V Agadiru BMW chcípe na nejrušnějším kruháku, vzápětí opět, pěkná práce. Rozebírám tedy přívod paliva a zjišťuji, že přídavný filrt je plný sra… a vysrážené vody. Tankujeme údajně něco čistějšího, snad se to promíchá.
Se soumrakem nacházíme camp poblíž pláže. Nic moc ale jsme natolik unaveni, že je nám to snad jedno. Do dnešního dne máme za sebou 1 700km, zadky bolí, ruce jsou taky cítit. Je obdivuhodné jak to Gábina zvládla. 01.30hod.- ani se nedivím, že už 4 hoďky tvrdě spí. Zajímavej úkaz, je po půlnoci, jsme u Atlantiku a je absolutní bezvětří. Na jihu má obloha náhle oranžovou barvu a je vidět skoro jak ve dne. Před dvěma hodinama byla úplná černá tma. Nevím, možná Alláh, nebo tam rozsvítili místní Disneyland.


22.-23.10. sobota – neděle
V Agadiru je camp za pár korun. Tomu odpovídá i vybavenost, prostředí je ale hezké. Jsou tu vysoké vzrostlé palmy a kvetoucí keře. Nyní vyloženě relaxujeme, odpočinek na pláži, plavání v Atlantiku. Jeho teplota je velmi příjemná. Dáváme si vynikající zmrzliny a večeře na promenádě. Heineken, pepřový steak, špízy, hranolky a dobrá káva. Před námi hučící oceán a na severu hora s pevností a obrovským nasvíceným nápisem. V překladu to snad znamená Alláh, Král, Vlast. Jinak s atmosférou Maroka nemá toto město nic společného. Po ničivém zemětřesení 1960 bylo kompletně nově vystaveno, doslova betonová kultura. Do toho německé nápisy, veselé vyhlídkové vláčky, spousta neonů a diskoték. Krátká procházka nám stačila. Divně působí obchodníci v tradičních krojích nabízející stylovou keramiku v něčem, co připomíná kočárkárnu našeho paneláku. Co mě ovšem dorazilo byla Mozartova kavárna v Africe, to je silný kafe. To jasně hovoří jaká klientela turistů zde převládá. Zdejší zastávka však byla nutná, naše těla potřebovala změnu a motorky lehkou údržbu, hlavně BMW se nechce vyrovnat s tím, co dostávají karburátory. Vyndávám přídavný filtr, několikrát proplachuji čistým benzínem. Zvláštní pozornost vyžadují i řetězy, důkladné vyčištění a mazání. Ještě kontrola vzduchových filtrů a výměna H 4-ky. Její vlákna nevydržela otřesy na pistách. Jinak jsou stroje v pořádku.
Jsme opravdu odpočati, tak ráno opustíme zdejší turistický průmysl a vrátíme se zpět do Maroka.


24.10. pondělí
Určitě nejnáročnější etapa. Při plánovnání cesty jsem předem pochyboval o přejezdu do Marrákeše za 1 den. Samozřejmě je to reálné, ale náš průměr vzhledem k zastávkám, focení a filmování je někde jinde. Úsek do Taroudantu je poměrně nezáživný, provoz a vedro, které dnes snad pociťuji víc než na Sahaře. Zpestření je zde však ojedinělý úkaz. Kozy na stromech. Skutečně se pasou v korunách. První stádo vidíme daleko od silnice. Majitel od nás dostává brašničku s logem Shell, samolepky EBC a zato tu můžeme fotit. Tyhle zvířata však seskakují a utíkají. Záběry nic moc, ale jsou přirozená ve svém přirozeném prostředí. Po pár kilometrech je vše úplně jinak, zcela ožranej strom těsně u silnice. Doslova obsypanej kozama všech barev. Maj je pěkně naaranžovaný – bílá na vrcholu koruny, ta zvířata vyloženě pózujou.

Mladší z majitelů nechce peníze, nýbrž svézt na motorce. Souhlasím. Až teď, když Afriku vytáčím k jeho spokojenosti plně cítím jak nejede, teď je rozdíl v kvalitě benzínu poznat výrazně. Gábina se snaží udělat co nejlepší foto, ale už jsme tu dlouho. Na dohodu nějak zapomněli a už zase chtějí co vidí, čepice, oblečení. Musíme rychle pryč.
V Taroudanfu, hlavním městě provincie v údolí Sous, je mizerně značená objížďka, poprvé lehce bloudíme. Máme sice směr na Marrákeš, ale nesprávnou silnici,GPS se stáčí příliš k severu, tudy nechceme. Následuje nacvičený signál a otáčíme.
Cestou zpět si prohlížíme 8 km dlouhé městské hradby, pocházejí ze 16.-18. století.
Následuje dalších 50km nezáživné silnice. Až teď oceňujeme rozhodnutí, kdy jsme při cestě z Ait Benhaddou zvolili vedlejší nádhernou silničku úpatím Antiatlasu. V opačném případě bychom jeli tento úsek podruhé. Masiv Vysokého Atlasu se tyčí přímo před námi, jsme ve výšce 620 m n. m.
Konečně opouštíme protivnou N10. Prudké stoupání uzoučkou silničkou na Tizi-n-Test. Krajina se rychle mění s nastoupanou výškou se vše zelená, cedry, borovice. Kvalita silnice zatím slušná, jen v zatáčkách je třeba dávat pozor na nečistoty, písek a prach. Do zavřených zatáček občas troubím, po pár kilometrech troubím skoro pořád. 37 km stálého stoupání, docela nářez. Zeleně ubývá, opět kamenný ráz velehor, střídající se povrchy vozovky, asfalt, horší asfalt, udusaná pista. V místech, kde se opravuje a vytéká voda je kluzké blátíčko a štěrkové úseky.


Pro Gábinu je to zvlášť výživný. Do strašně hrubýho a hlubokýho makadamu se kola doslova boří. Drží se za mnou a ještě dostává občas ránu kamenem od mého stroje. Do toho auta v protisměru, občas předjížídíme po krajnici ploužící se malý náklaďák, neexistující svodidla a za nimi hned příkré srázy. Co je zde třeba každopádně ocenit je ohleduplnost a slušnost řidičů na této silnici. Uhnou, přibrzdí, umožní předjetí, s úsměvem ukážou, když je třeba i zastaví.
Jsme nahoře. Gábina deset minut nemluví. To je dobrý. Když jsme začínali každý na svém motocyklu tak v Alpách nemluvila i celou hodinu. Teď to rozdýchala rychle. Úchvatný pohled do dálky, dokonalá harmonie barev, nahoře tmavá hněď až černá, směrem dolů světlejší odstíny rezavé a hnědé. Následuje rovný pás průhledné oblačnosti, pod tím zelený pruh rostlinstva, v dálce opět hnědozlatá zrcadlící se hladina vodních ploch. Na obzoru z mraků vystupující vrcholky Antiatlasu. Fantazie. Pod námi startují paraglaidisté, po chvilce jsou nad okolními vrcholy. Nerozumím tomum, ale je tu asi dobrá termika.
Nabízím Gábině ubytování ve zdejším minihotýlku. Nějak to neprochází, tak míjíme i vrcholový camp, ten se zde využívá jako základna k trekům po okolních horách a vím, co bude následovat. Už jsem tu jel, sjezd je pomalý a dlouhý, to se snad za světla nedá stihnout. Silnice rychle neklesá, nabízí pohledy na malé vesničky v centrálním Atlasu, malá stavení přilepená ke skalám. Ještě za světla obdivujeme nádherné polorozpadlé ksary vysoko nad silnicí, jeden je obrovský.
Průjezd městečkem Ijoukak již takřka za tmy, mám ho v paměti jako superšpínu. Nezklamali, tak tady ubytování raději ne. Ve tmě pokračujeme, to množství zatáček začíná být protivné, jsem vykoukanej a do toho opět se střídají povrchy vozovky, spousta prachu a štěrku. Místy jedeme krokem.
Konečně v Asni. Okamžitě s námi mluví Arab co má kámoše v Praze, všichni maj kámoše v Praze, a zná Ferneta. Hotel tu údajně není, nabízí ubytování v berberském stylu s Tajinem za 300DH.

To je dost, už jsme bydleli a pěkně za 150. Jdu to zkouknout. Pokud Arab tvrdí 200m, nevěřte mu to, bude to hodně přes kilák. Je tma, moc toho nevidím, ale stačí. Na zemi je udusaná hlína, špeluňka 3x3m a ušmudlaná postel. Razantně odmítám. Asi ho osvítil Alláh, náhle si vzpomíná, že by tu teda hotel byl. Opravdu je, ale zavřenej. Nyní si vzpomněl, že směrem na Imlil, asi 2km, tedy spíš 10km je Big Hotel.

Hodinu tu lítám pěšky, máme prázdné nádrže, jezdíme v noci po údajně nenjebezpečnější marocké silnici, jsme utahaní, jsem nasranej a dost! Teď chce odměnu za své služby. Posílám ho do prdele, opakuje po mně. Aspoň umí k Praze a Fernetu další české slovíčko.
Našli jsme ten Megahotel s megarecepcí, mramor, stříbro, zlato, fontány, opravdu luxus. Naštěstí plně obsazen, nebo obsazen při pohledu recepčního na zasviněný motocrosový boty a zaprášený oblečení. Teď už je to jedno, nezbývá než dát posledních 60km do Marrákeše. Jsme smířený s noční jízdou, zastavujeme na cigárko, válíme se na silnici. Po pěti minutách se BMW dává samo do pohybu. Z povzdálí sledujeme jak se pomaloučku sklápí stojánek a motorka zlehka padá. Už toho má taky dost. Pádem se jen povolilo zrcátko, jinak bez úrazu. S půlnocí dojíždíme. Jsme přímo v centru Marrákeše, motorky v hotelové nonstop hlídané garáži. Teplá sprcha a ožíváme. V tomto městě i přes únavu z náročného dne se nedá jít spát a tak v půl třetí ráno probíhá pozdní večeře nebo brzká snídaně na osvíceném náměstí Jemaa El Fna.


Další články z rubriky:

    

    Videa

    Instagram

    
    

    Motodenik.cz

    © 2010-2019 motodenik.cz, Pointera Solutions s.r.o., supported by AmbitionPro, s.r.o.